Před časem jsem zde, na blogu, uváděl kapitoly své knihy ,,Tanec s bílou smrtí". Zajímá Vás, jak to udělat, abyste se dozvěděli, jak můj příběh dopadne? Tak čtěte...
Takhle vypadá obálka, za kterou se skrývá celý príbeh... V.K.
Byla to díra a podle odhadu v ní přebývalo něco okolo tisícovky obyvatel. Taková ta klasická ,,středisková vesnička". Pomalu jsem projížděl hlavní ( jedinou co si zasloužila to označení ) ulicí a sídlo firmy jsem našel až na konci vesnice. Nebyl to velikej areál. V jednom baráku podle všeho sídlily kanceláře a druhý bych tipoval jako sklad. Na place vedle skladu stály dvě dodávky se stejným označením, jako měla na sobě ta u Dymiče před garáží. Vedle nich stála stříbrná Audina. Moc pěknej kočár. Společnost jí ještě dělaly Favorit a Opel Corsa. Vrata do dvora byla otevřená dokořán a tak jsem se nenechal dvakrát pobízet, vjel jsem dovnitř a zaparkoval vedle Corsy. Při vystupování z auta jsem se pečlivě rozhlížel kolem dokola. Pokud jsem mohl soudit, nikde nebyly v dohledu žádné bezpečnostní kamery, ani senzory pohybu jsem nikde pod okapy ani na sloupcích plotu nezmerčil. No, jestli se nepletu, tak to Pavel s Robertem neměli až tak těžký dostat se dovnitř ani ven .
Tedy alespoň poprvé...
Vešel jsem do kancelářské budovy a ejhle - tam už senzory pohybu v rozích u stropu a namířené křížem po chodbě měli. A tak jsem stál před dveřmi, na kterých se skvěla tabulka s nápisem - ,,sekretariát". Pan vedoucí je asi ze staré stranické školy. Doufám, že bude mít taky náměstka. Bylo mně ale divný, že nikde ani na dvoře, ani tady uvnitř budovy nebyl žádný cvrkot. Nikdo nikam nic nenesl, žádné klapání psacího stroje ze sekretariátu - nic a ticho. Dokonalá hra na činnost.
Tak jsem porušil to posvátné ticho a zaklepal jsem hezky po chlapsku na dveře sekretariátu. Jsem sice slušně vychovanej, ale poslední dobou jsem byl nějak nasranej a tak jsem ani nečekal na vyzvání a drze jsem vstoupil. Celkem běžná kancelář, s běžným kancelářským nábytkem a vybavením. Za stolem s PC seděla kočka, která už tak běžná nebyla.
Zrzavý vlasy jí bujně spadávaly na ramena a jejich konce se lehce dotýkaly ještě bujnějších tvarů pod blůzkou. Inu, ta naše děvčata jsou zkrátka krev a mlíko... Úžasně modré oči na mě užasle hleděly z pod tmavých řas a překvapení vytvarovalo její krvavě rudé rtíky do tvaru písmena ,,Ó". Pak rty změnily tvar a vyklouzlo z nich - ,,prosím ?!".
,,Dobrý den, omlouvám se, že jsem sem tak vpadnul ( nakloňte si pucfleka a generál je váš...), jmenuji se Krejčík a mám domluvenou schůzku s panem Chumským..."
,,Jistě, pan Krejčík. Pojďte dál ", vyzvala mě celkem zbytečně, neb já už jaksi uvnitř byl. Kočka zvedla sluchátko telefonu, zmáčkla jedno tlačítko a řekla jen - ,, Je tu pan Krejčík". Pak sluchátko položila, usmála se na mě a řekla, že prý moment...
Otevřely se dveře a vstoupil mladej chlap. Bavlněný kalhoty sportovního střihu a bílá polokošile. Jen jsem na něj mrknul a už jsem byl doma. Chybělo mu jen číslo jednotky vypálený na čele. Figuru měl jako atlet, nebo spíš boxer polotěžký váhy. Při chůzi se mírně nadnášel na špičkách. Moje oči jen tak pro kontrolu sjely na ruce a bylo jasné, že jsem se v odhadu nespletl.
Kvalitní potápěčské hodinky, takový ten typ, co má ve výbavě několik světových časů, výškoměr, hloubkoměr, kompas a barometr. Velice oblíbené u elitních vojáků, sám mám taky takové.
Pak jeho prsty, respektive klouby jeho prstů. Bylo jasné, že pán dělá rád kliky na kloubech a ještě si při tom pohopsává. Boty - kvalitní, pevné, ale nijak humpolácké. Měl jsem před sebou ukázkový exemplář chlápka, co se živí ochranou jiných.
Asi ,,pan náměstek"...
Jen pro dokreslení ještě dodám, že měl hnědé vlasy ostříhané na krátkého ježka a jeho nos byl už nejméně dvakrát v kariéře přeražený. Docela rád bych dal řeč s tím borcem, co mu ho přerazil...
,,Vasko, to je pan Krejčík." Informovala žena ,,Vamp", gorilu.
,, Da, charašo".
Doprdele, vždyť je to Rusák?!
Měřili jsem si jeden druhého pohledem a oběma nám bylo jasné, že jsme z jednoho živočišnýho druhu. Určitě i on, stejně tak jako já, poznal, co jsem, nebo co jsem byl, zač. To poznáte. Když vás někdo prokoukne, tak se na vás dívá úplně jinak než na někoho jinýho. Tak jako by si vás zkoušel ohodnotit, jestli by vás zmáknul. Přesně to říkaly naše oči jeden druhému a já vůl se nechal nachytat. Nebyl jsem na setkání s nikým takovým připraven - moje chyba.
,,Pažálujsta idítě za mnoj."
Vyšli jsem ze sekretariátu a vydali se po schodech do patra. Otevřel přede mnou dveře do další kanceláře a sotva jsem jimi prošel povídá Vaska - ,, Davajtě pažalujsta sako, zděs očeň těplo."
Musel jsem se pousmát nad jeho rusko - češtinou, ale sako jsem si poslušně sundal. Ten holomek neměl samozřejmě vůbec starost o to, abych se jim tady nepřehřál. Spíš ho zajímalo, jestli nemám pod sakem něco, čím bych mohl jemu, nebo jeho chlebodárci udělat třeba na břiše další řitní otvor... Walther naštěstí odpočíval na dně mojí tašky v hotelu. Neočekával jsem dnes potíže a tak jsem měl jen nůž v pouzdru připnutém k lýtku. Naštěstí Vaska netrval na tom, abych si vyhrnoval kalhoty. Bylo ale na něm vidět, že by mě nejradši připlácl na stěnu, rozkopl mně nohy pěkně od sebe, nechal mě abych si založil ruce za hlavu a chytil by mě jednou rukou za propletené prsty. Druhou by mě pak profilcoval po jedné straně, kam až by dosáhl. Pak by si ruce vyměnil a projel by mně i druhou stranu. Naštěstí mu v tom něco bránilo, ale bylo vidět, že se mu nelíbím. Budu si muset dávat pozor, abych třeba po kýchnutí nesáhl rychle do kapsy u kalhot pro kapesník, ten magor by byl schopnej mě sejmout.
Jeho šéf ale instinkt zabijáka neměl a snad i spěchal.
,,To je v pořádku Vasko, můžeš jít", řekl chlápek, kterého jsem si teprve teď všiml a co právě vstával z křesla značky ,,Boss". Gorila se pohnula a prošla kolem stolu ke dveřím, které byly přesně naproti těm, ve kterých jsem právě stál. Vedle těch dveří, ke kterým Vaska mířil, visel na stěně veliký obraz. Byla na něm nějaká děsná abstraktní mazanice a mohl to být ženský akt zrovna tak, jako obrázek prdele Svatýho Ignáce. Vsadím se, říkal jsem si, že ten obraz je z druhé strany průhlednej a funguje jako hlídací okno a já jsem vlastně pořád pod dohledem.
Budoucnost mně dá za pravdu...
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
No, myslím, že jako připomenutí to stačilo. Jestli opravdu chcete vědět, jak celý příběh pokračuje, tak se mrkněte do mého profilu, kde máte info, jak na to. Kniha už se ,,narodila".
Snad se Vám bude líbit.
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
P.S. V souladu s odstavcem kodexu -
,,Výjimku lze po předchozí dohodě s redakcí učinit i v případě komerčních produktů, pokud tyto produkty vzešly nebo jsou přímo spojeny s působením blogera na Blog iDNES.cz (například propagace knihy, která je sestavena z textů, jež autor psal výhradně pro Blog iDNES.cz) nebo je iDNES.cz mediálním partnerem blogera"
jsem po dohodě dostal od vedoucího administrátora pana J. Dvořáka souhlas k tomu, abych Vás, čtenáře, o vydání své knihy informoval.
V.Kroupa
