A víte co? Pojďte, budeme si hrát, že se jako nic neděje, jó? Budeme si hrát na to, že žádný COVID-19 není a pokud někdy byl, tak už odešel, už jsme ho zahnali. I pan premiér si na to s námi bude prý hrát…
.
Přesně takhle se naše země ocitla v průseru, který se právě rozjíždí. Na jaře jsme se tak jako semkli, roušky se šily, dezinfekce se míchala, kdo vylezl před dům bez roušky, dostihl ho teplý bonz od sousedů s rychlostí světla. Jenže nějak hodně brzy nám došla trpělivost a my jsme zatoužili po tom si na něco hrát.
Postupem času se hlavně přes sociální sítě lidé semkli znovu, ale ve zcela opačném gardu. Postupem času lidé přestali vnímat cizí neštěstí, protože se jich ani trochu netýkalo – zdánlivě. Málokomu zemřel na COVID-19 někdo známý, protože bylo u nás nakažených nejméně široko daleko, málokomu i nějaký známý, byť jen ochořel.
A tak přišla ke slovu snad „nejslavnější“ vlastnost českého národa, totiž remcání. Najednou už došli mnozí k přesvědčení, že se vlastně nic moc neděje. Podnikatelé ve službách, v gastronomii, v cestovním ruchu a v neposlední řadě z umělecké scény si postupem několika týdnů uvědomili, že jim ten korona-potvora začíná lézt do výdělků.
Myšlenku na to, že ta epidemie je defacto něčím, co by se dalo nazvat vyšší mocí, stejně jako zemětřesní, nebo hurikán, tito podnikatelé a umělci rychle zaplašili. Místo toho začali volat do světa otázky, kdo jim dopady za novou nemoc zaplatí.
Na rozdíl od lidí, kterým láva zapálí dům, nebo hurikán urve střechu nad hlavou, se svým způsobem dovolali. K tomu bylo třeba nejprve najít viníka, na kterého by se dalo ukázat, na někoho, kdo za to neštěstí může.
Ani jim nedalo moc práce někoho takového najít, vláda v čele s naším premiérem dělala zaprvé mnoho chyb (je ale fakt, že kdo je tehdy na jaře nedělal…), a za druhé onu vinu vlastně vzala ochotně na sebe. Kdyby to u toho skončilo, dalo by se to. Jenže ono to gradovalo. Postupem času se lidé začali bouřit prakticky proti všem omezením, která vstoupila v souvislosti s nákazou v platnost.
A tak si náš národ doslova vydupal ukončení všech opatření, celý národ, nebo většina z něj, si totiž začala hrát na to, že už je vše za námi, že ten korona-sajrajt odešel někam pryč.
Premiér, který se ze všeho nejvíce začal bát podzimních voleb, si začal hrát také, respektive na tu blbou hru přistoupil. On a jeho vláda někdy na začátku léta zrušila téměř vše, co mohlo nákazu, když ne porazit, tak alespoň zbrzdit do podzimně přijatelné míry.
A podzim přišel…
Přišel a s ním účet za blbou a nezodpovědnou hru na to, že už je po všem, na to, že dupy dup, i letos prostě MUSÍME jet na dovolenou k moři, na to, že nás roušky ve vnitřních prostorech a dopravě strašně škrtí, hra na to, že se k sobě můžeme lepit někde na dýzách a v barech, protože to patřilo k pravidlům té hry – všechno v poho, všude cajk, všichni zdrávi, pravil laik…
Jiným slovy řečeno – za to, jak se dnes nemoc znovu rozjíždí, za to, že se dnes musíme z hospody vypotácet maximálně v deset večer, za to, že odpadá spousta koncertů a jiných kulturních akcí, si může každý, kdo počátkem léta remcal a tlačil na vládu v tom smyslu, aby už byla „nesmyslná“ opatření zrušena.
Bohužel, vláda podlehla tomu tlaku, premiér Babiš si nedokázal v předvolebním období představit, že by šel nějak razantně proti vůli laické veřejnosti, kterou potřebuje dostat k volebním urnám a před kterou se potřeboval ukázat v tom nejlepším světle.
No, nevím, já ho díky tomu v moc dobrém světle tedy nevidím…
Svou nezanedbatelnou vinu na současném stavu má i opozice, která stejně, jako mnoho podnikatelů a občanů vůbec, na vládu koncem jara tlačila, aby uvolnila tam zákaz, tam příkaz, opozice, která se zaštítila potřebami podnikatelského stavu.
Marné byly v té době námitky některých epidemiologů stran nespěchat na uvolnění všeho.
Mnoho lidí, mezi které se sám dovolím počítat, však když ne přímo vědělo, pak alespoň tušilo, že je to hra na hraně, hra, která se nám na podzim nevyplatí. Pokud si vzpomínám, už od jara byly slyšet hlasy o tom, že na podzim nás čeká druhá vlna. Tyto hlasy byly slyšet i z vlády, oni i vladaři naši s tím počítali, že až se lidé vrátí z těch strašně strašně moc nutných cizokrajných dovolených, až děti zasednou do školních lavic, že ta druhá vlna přijde.
Byli jsme ubezpečováni o tom, že vláda během léta maká až se z ní kouří na tom, aby nás ta podzimní vlna nezaskočila. Bohužel, to byly jen plané žvásty, kdyby se vláda skutečně zodpovědně připravovala na podzimní několika tisícovou smršť nakažených denně, asi by nemuseli lidé dnes čekat na vyšetření a testování na COVID několik dní…
To je jen jeden příklad za mnohé, osobně se ani neodvažuju moc přemýšlet nad dalšími problémy, které vláda přes léto „nestihla“…
Nevím jak kdo, ale sám si neumím představit, že bych šel v horečkách do několikahodinné fronty někam k jednomu z mála odběrových a testovacích míst. Mně stačí, když mám nějaký 38 °C a už jsem rád, že doma dojdu skrze motání hlavy na záchod…
Všichni, kdo dnes (opět) křičí, jak hrozná jsou současná omezení, všichni ti restauratéři, zpěváci a další, by si měli uvědomit, že dnes jen platí účet za to, že si na kraji léta hráli na bezproblémový stav. Naproti tomu všichni, kdo by rádi do hospod a na koncerty, by si zase měli uvědomit, že výkřiky restauratérů a umělců jsou hlavně o tom, že jim jde o peníze, vůbec jim nejde o to, že se v hledištích, nebo na tanečních parketech lidé mezi sebou nakazí raz-dva.
A když se to stane, nebude muset nikdo nějakým befelem uzavírat ekonomiku, lidé si ji uzavřou sami, protože budou dílem doma či v nemocnici nemocní, dílem budou raději doma, něž riskovat nakažení ve stále se zhoršující situaci.
Lidé, jako třeba zpěvačka Bára Basiková, která hrdinně poslala všechny s koronavirem do prdele, totiž v té hloupé hře na to, že se nic neděje, setrvávají dál. Namísto toho, aby pochopili, že je lepší na nějaký čas zatnout zuby, budou vám dokola tvrdit, že je vše v pohodě, že je vše kolem opatření zbytečné. Taková tragédie, nebude moci zpívat…
Sorry, jako, ale poslech zpěvu je pro veřejnost na nějaký čas zbytná věc. Průser bude, až bude tolik nakažených lékařů a dalšího zdravotnického personálu, že to bude mít přímý dopad na kvalitu a možnost ošetření pro všechny ty, co ho budou potřebovat.
Když už jsme u těch lékařů, musím se zmínit o tom, jak spousta lidí vřeští že jim překážejí roušky v jejich rozletech. Že se nestydí, takhle to brát, co mají říkat ti lékaři a další, kdo musejí být po celé pracovní směny zabaleni do neprodyšných overalů a masek, aby mohli vyšetřit všechny ty, co letos nutně museli do Chorvatska, nebo co po sobě lezli někde na Mácháči, jako stádo berušek…?!
To je fakt strašná tragédie, když musím mít roušku ve chvíli, kdy se potřebuju zodpovědně rozhodnout nad problémem, jestli mám v obchodě koupit cukr krystal, nebo krupici, co je to proti lékaři, který se musí také v roušce ve zlomku vteřiny jen rozhodnout, jak přesně někomu zachránit život…
Chtělo by to přestat si hrát, blbě a dětinsky si hrát. Ta nemoc není hra, celý svět ji řeší, tak si Češi budou hrát na to, že je celý svět hloupý, jen u nás jsme na to kápli…?
Tak si říkám, na co budou nějakému zpěvákovi prachy za jeho vystoupení, až ho ten virus případně semele, na co bude hostovi z hospody skutečnost, v kolik hodil hospodský hadr na pípu, až to semele i jeho, nebo někoho z jeho blízkých?
Lidé se tváří, že ti mrtví jsou jen čísla. Jenže to je právě ta blbá hra – ti mrtví mají tváře, mají rodiny, měli život – stejně, jako každý, kdo tohle čte.
A nemají nic…
Ale co na tom, že jo, to přeci byl někdo jiný, někdo, kdo se nás netýká. A vůbec, víte co, pojďte si dál hrát na to, že se nic neděje, jo…?!
.
.
