Tak se v minulých dnech pár politiků na konferenci ve Varšavě shodlo na tom, že je potřeba trochu provětrat faldy válečným ořům. Ve hře není nic menšího, než problém jménem Írán. A jedním z hráčů je i Izrael…
.
Samozřejmě jako civil nemůžu tušit, co se v poslední době o situaci kolem Íránu dozvěděly tajné služby různých států. Možná, že mají všechny podklady a důkazy k tomu, aby své zaměstnavatele, vrcholné politiky svých zemí, varovaly před tím, co by se mohlo ze strany Íránu stát.
Každopádně už jen fakt, že americká strana do problému takhle dupla a že dokonce i izraelský premiér Benjamin Netanjahu řekl veřejně, o čem že to ve Varšavě jednali, značí mnohé.
Ještě více značí fakt, že na konferenci nebyli přizváni zástupci Íránu ani palestinské samosprávy. Chyběli i zástupci Turecka, Ruska, Číny, a některých arabských zemí.
Přitom Mike Pompeo, ministr zahraničních věcí USA, se nechal slyšet, že všichni účastníci konference souhlasili s tím, že největším nebezpečím pro Blízký východ je Írán a že režim ajatolláha Chameneího chce obnovit Perskou říši. Pompeo také vyzval evropské spojence, aby tak jako USA odstoupili od dohody o íránském jaderném programu z roku 2015…
Je trochu zvláštní, že se Pompeo domáhá soudržnosti a pomoci evropských států stran zájmů USA, přitom ale vrcholná představitelka přes evropské zájmy v zahraničí, šéfka unijní diplomacie Federica Mogheriniová, na konferenci, jejíž výsledky mohou mít pro Evropskou unii stěžejní význam, nebyla vůbec přizvána…
Také role Izraele je, co se zašmodrchaných vztahů na Blízkém Východě týká, dost problematická. Pamatuji si velice dobře, jak v době první války v Perském zálivu, během operace Pouštní bouře, vyvíjeli jak Američané, tak celý tehdejší koaliční moloch obrovský tlak na Izrael, na jehož území dopadaly irácké rakety Scud, aby se jeho politici drželi zkrátka, aby se nenechali vyprovokovat k jakékoliv odvetě, protože bylo tehdy nad slunce jasnější, že kdyby se do konfliktu se Saddámem Husajnem Izrael vložil, znamenalo by to zcela nepochybně rozpad tehdejší křehké koalice, v níž měly nezastupitelnou roli arabské státy z regionu.
Co se od té doby tak moc změnilo, že dnes už případná spoluúčast Izraele na tažení proti tentokrát Íránu, není takovou hrozbou?
Opravdu je v dohledu zájmový rozchod Íránu s dalšími arabskými státy regionu, které se přenesly přes společnou, pod kůži zarytou nenávist proti Židovskému státu?
Ropa…?
Nenapadá mě bohužel jiný důvod, jaký by mohli případní spojenci USA z Blízkého východu mít. Je jasné, že ve vznikající koalici mají každý ten který stát zájmy trochu jiné. Izraelský zájem na potlačení vlivu Íránu je jasný a snadno čitelný. Jaké ale mají zájmy ty další státy…?
A lze vůbec při současném rozložení sil a rozdělaní spojenců USA na straně jedné, a na straně druhé spojenců jako jsou Rusko, Turecko a Čína, očekávat z tohoto blízkovýchodního guláše nějaký smysluplný výsledek?
Pokud tedy jakožto rozumní lidé nebudeme považovat za smysluplný výsledek skutečnou válku…?
Jak to tak vypadá, Varšavská konference a její závěry jsou opět, jako už tolikrát v nedávných dějinách, jen zástupnou komedií. Skutečný problém je stále jen jeden – boj o moc, o sféry vlivu, o kontrolu území, nerostných zdrojů i politických možností mezi Ruskem a USA.
Všechny ostatní státy a zájmové skupiny jsou v této nebezpečné hře jen stafáží, plnící roli užitečných idiotů a případné „potravy pro děla“.
Na blízkovýchodním hřišti se bojují bitvy mezi dvěma velmocemi, které se chtějí prát už od konce Druhé světové války, velmocemi, které udělají všechno pro to, aby se ani jeden incident neodehrál na jejich vlastním území.
Evropské státy a další případní spojenci jak USA, tak Ruska, by měli být v tomto tažení velice obezřetní, snad už jsme jako lidstvo dospěli do takového stádia vývoje, abychom si uměli uvědomit, že není nic horšího, než dělat někomu blbce a než se nechat jako loutky ovládat cizími zájmy.
.
