Dlouho, předlouho jsem psal všechno možné, jenom ne příběhy takříkajíc „ze života“, neboli nějakou tu povídku. Dnes ke mně přišla inspirace v podobě krásné, mladé a ve všech směrech nahé ženy…
.
Nevěděl, jestli je to dobře, nebo špatně. Dobře to bylo z důvodu, že už o sobě věděl, co se mu v životě líbí, co se mu nelíbí, co cestou zmáknul na jedničku a co definitivně, jak se mezi námi, zralými chlapci říká – v životě posral.
Špatně to bylo v tom ohledu, že už měl pocit, co přecházel pomalu v jistotu, že už bude mít asi v životě míň příležitostí něco podělat a ty příležitosti budou ubývat geometrickou řadou každým dnem.
Padesát…
Někdo se přes to přehoupne bez nějakých výraznějších kotrmelců, s jiným to cvičí už nejméně rok dopředu, jako by to nebylo jenom číslo, a aby toho nebylo málo, cvičí to s ním ještě další rok potom. On nevěděl, do jaké kategorie se sám zařadí, tak nějak bral věci tak, jak přicházely, tak snad ten přehup nebude bolet.
V práci veliká sláva, jako by se už kolegové a kolegyně nemohli dočkat, až s ním oslaví odchod do důchodu. Ne, to byl vtip, jen ostatní byli z té jeho padesátky tak nějak víc veselejší, než byl on sám.
Oslava v zasedačce probíhala podle dávno zavedeného a osvědčeného klíče. Na stole dva tácy, jeden s chlebíčky, další se zákusky, které nemohl, páč cukr. Dvě lahve Bohemky, několik skleniček a štůsek s ubrousky. Malý komínek malých talířků, v misce lžičky.
Jupííí, všechno nejlepší, a stálou pohlavní svěžest – od kolegů, od kolegyň pusy na tvář a slabé závany vůní mladých těl a starších, zralých parfémů.
Jak se cejtíš, dědku? A pozor, stoupněte si víc k sobě, ať se na tu fotku vejdete všichni.
A pozor, Blaničko, zatáhni rolety, Martine, zhasni světla krom toho u stojanu s papírem s náčrty fixou o tom, jak jsme byli v minulém období dobří. A vůbec dej ten stojan pryč, stejně by překážel ve výhledu…
Čestný místo co nejblíže jamkám v koberci, které ještě před chvílí vytlačovaly nohy stojanu s grafem úspěšnosti. Pološero, přecházející plynule v osvětlenou přední část zasedačky.
Hudba, zdánlivě znějící odnikud a ONA.
Taky jakoby odnikud, stála přede všemi mladá, krásná holka, s blonďatými vlasy zatočenými a sepnutými v zátylku. Na sobě něco, co by se dalo asi nejlíp nazvat kožené bikiny. Její krásné mladé tělo, postříbřené studeným světlem ze zářivky zasedačky, začalo se smyslně vlnit do taktu hudby. Okolo dlaně, tleskající ne moc nahlas do rytmu boků a ňader, které se vlnily před ním. Za chvíli byly kožené bikiny na podlaze a dívka se krásně vlnila nahá. Prsa měla jedním slovem krásná, ne žádné nafouknuté silikonové balony, ale poctivé přírodní dva kusy nejnádhernějšího provedení v bio kvalitě.
Kratičký kartáček z tmavých chloupků tam, kde leží ráj, barvou tak odporujících blonďaté hřívě, která se právě vymanila ze zajetí sponky ve tvaru delfína ve skoku, co do té chvíle držela tu záplavu v zátylku hlavy té éterické bytosti. Až k němu se dostala nádherná vůně mladého zdravého těla, vůně plná feromonů…
Vlastně si ani později nevybavoval všechny detaily, ta dívka se mu slila do jiskrných modrých očí, krásných ňader a kratičkého kartáčku ohanbí.
Bylo mu trochu trapně, byl si vědomý pohledů kolegyň, které na něj po tom, co dívka opět jako zázrakem zmizela, byly upírány. Ale co, řekl si, kolikrát je člověku v životě padesát…?
Na padesátce je trochu zvláštní to, že ji chtějí s vámi slavit hlavně všichni ostatní, i když vy sami už byste se nejraději na nějaké oslavy vybodli, protože je vám jasný, že ti ostatní se nebudou muset na rozdíl od vás s tou cifrou v průběhu dalších dní smiřovat, těm bude ke štěstí stačit vyspat se z opice a jede se dál.
Rodinná oslava, okořeněná jen několika málo přáteli, má ale zase tu výhodu, že na ní žádná striptérka nehrozí a odpadá tak pocit trapnosti, o kterém jste si vždycky mysleli, že vás nemůže potkat při pohledu na nahou ženskou krásu…
Žena, děti, brácha, poslední teta a pár kámošů z dávných let.
„No, tak co, jak se cejtíš, dědku?“ tahle věta je snad v manuálu, jak oslavit s čerstvým padesátníkem jeho životní metu…?
Kamarád Pavel, co tuhle slávu zažil už vloni. Za ten rok od té doby se stihnul odstěhovat od svý ženy, co s ní žil asi tak třicet let, možná o několik desítek víc, a narazit si novou ženskou, kterou přivedl ukázat a představit právě na kamarádovy narozeniny.
Blondýnka, podle všeho odbarvená, vlasy vyčesané do týla a sepnuté sponkou ve tvaru delfína ve skoku. Vůně, že se jednomu až zatočí hlava, feromonový výstřik se tomu myslím říká. Pod blůzkou krásná ňadra, žádné silikonové balony, ale poctivá bio kvalita. Když ji uviděl, zapřemýšlel o tom kartáčku upravených chloupků v jejím ohanbí…
„Tak to je Lucka, seznamte se. Lucinka dělá v Call centru, zatím, než se namane něco lepšího. Je to taková moje holka na telefonu, ha ha ha…“
Smát se nemohl, to se kámošovi nedělá. Pochválit by mu ji mohl, to jo, znal skoro detailně záhyby jejího těla jak zvenku, tak i kousek zevnitř…
Nepoznala ho, jak by mohla, takovejch dědků vopelichnejch už asi viděla. Kdo by si je všechny pamatoval…
Ten večer se po dlouhé době opil, po hodně dlouhé době, páč cukr. Pak se teprve začal smát. Sobě, kámošovi, jeho Lucince, svojí ženě, kolegům v práci i kolegyním. Smál se všem, i tý svý pitomý padesátce, smál se úplně klidně, protože věděl, že mu nikdo z nich nevidí do hlavy.
Jak že se to říká – když chceš ze starýho chlapa udělat blázna, dej mu mladou ženskou? Jo, tak nějak se to říká.
Ale je tady snad někdo starej…?!
.
