Pokračování příběhu o tajemství, o smrti a o tragedii, která ovlivnila běh dějin. O tom, kdo byl onen neznámý ,,mrtvý - živý, pálený - topený"...
Profesor se na mě významně díval, ale já měl pořád v hlavě mlhu. Inu, zase jsem se přesvědčil o tom, že se člověk stále učí. Ne že bych toho ,,svatého" neznal, ale je pravda, jak jsem zjistil, že jsem toho o něm věděl hodně málo.
Onen ,,mrtvý - živý", jak mně začal vysvětlovat profesor, se narodil někdy okolo roku 1340 v jedné malé vsi, nedaleko cisterciáckého kláštera pod Zelenou Horou. Působil jako veřejný notář, oltářník a v době, mezi lety 1383 až 1387 studoval církevní právo v Padově.
Později se stal kanovníkem vyšehradské kapituly a generálním vikářem, třetího pražského arcibiskupa, Jena z Jenštejna.
To se mu stalo osudným...
Arcibiskup měl totiž spor s tehdejším králem Václavem IV a onen pozdější ,,svatý" se tak dostal mezi dva mlýnské kameny.
10.3.1393, proti vůli krále, totiž potvrdil volbu nového opata kladrubského kláštera, se kterým měl král zcela jiné úmysly.
Ať už to bylo jakkoliv, výsledek byl ten, že onoho muže, dne 20.3.1393 potkala smrt.
A to ne smrt ledajaká...
Sám král Václav IV se prý v domě, na rohu dnešních ulic Rytířské a Na Můstku, ve staroměstské rychtě, podílel na mučení onoho muže. Dokonce mu prý sám král pálil smolnou pochodní boky, když byl uvázaný na žebříku. A zde vlastně vzniká část jeho legendy.
Podle církevních pramenů prý nebyl mučen pro protivenství se vůli krále, ale proto, že odmítl vyzradit zpovědní tajemství, se kterým se mu svěřila manželka krále, sama královna Žofie. Onen pozdější ,,svatý" totiž byl jejím zpovědníkem. To prý vysvětlovalo královu účast na utrpení mučeného. Prý věděl od královny něco, co chtěl král Václav IV za každou cenu slyšet.
Jenže mučený odolal nepředstavitelným mukám a nepromluvil. Podle některých dokladů prý zemřel ještě na mučidlech, podle jiných se prý utopil, když byl před devátou hodinou večer, dne 20.3.1393 svázán do kozelce a svržen z Karlova mostu do Vltavy.
,,Mrtvý - živý, pálený - topený..."
Všechno to, co mi tehdy ve tmě svého bytu v Nuslích pan profesor vyprávěl, zapadalo do sebe.
Tedy skoro všechno...
Asi nikoho nepřekvapí, že dnes - a každý se o tom může přesvědčit, je v kamenném ochozu Karlova mostu vsazen na místě, kde byl onen muž svržený do vln Vltavy, mosazný dvojitý kříž s pěti hvězdami na koncích ramen. O těch hvězdách jsem tehdy věděl pouze to, že mám tři z nich dokonale obtisknuté na dlani, ale netušil jsem, že v celém příběhu ještě budou hrát svou roli...
Ano, šlo o kříž, na kterém jsem měl předchozího večera položenou dlaň a který mě spálil...
Ale zpět k mučenému muži.
Jeho mrtvé tělo bylo nalezeno 17.4.1393, na pravém břehu Vltavy, zhruba v místech, kde je dnes Čechův most a bylo pochováno cyriáckými řeholníky v kostele sv. Kříže, v Dušní ulici. Později, někdy kolem roku 1416 byly jeho ostatky vyzvednuty a umístěny v katedrále sv. Víta.
Přišel rok 1719 a jeho spánek byl znovu přerušený. Jeho tělo bylo exhumováno a právě při tom se prý stal zázrak, díky kterému byl později, 31.5.1721, papežem Inocencem XIII, blahoslavený a ještě později, 19.3.1729, papežem Benediktem XIII kanonizován - tedy prohlášen za svatého.
V jeho lebce se prý totiž našel kousek tkáně, který následně zčervenal. Církev ihned došla k závěru, že jde o světcův jazyk - ten jazyk, který dokázal udržet za zuby i na mučidlech a údajně neprozradil zpovědní tajemství královny Žofie.
Stala se prý ale ještě jedna zvláštní věc.
Když se renovoval jeho hrob, kameník na jeho desku vytesal nesprávné datum smrti, místo roku 1393 tam náhle stálo - 1383.
A církevní mašinerie měla rázem mučedníky dva. Jednoho, který zemřel roku 1383 pro zachování mlčení o zpovědním tajemství a druhého, který byl prý utopený 1393, pro potvrzení funkce kladrubského opata...
Protože se církvi zřejmě více hodil ten, který zemřel pro zachování základního církevního práva - totiž práva na zpovědní tajemství, upadl ten druhý (skutečný) muž, který zemřel díky sporu s králem o kladrubské opatství - v zapomnění...
A tak vznikla legenda.
Legenda jménem sv. Jan Nepomucký...
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Když mi to takhle profesor Poláček vysvětlil, zdálo se být mnohé jasné.
Ale nebylo.
Znali jsme jméno člověka - světce, o kterém, s největší pravděpodobností, byl onen vzkaz v knihách o Tarzanovi. Ale co dál?
Napadla mě jedna věc.
,,Pane profesore, říkal jste, že se v jeho lebce našlo něco, co snad měl být jeho jazyk - je to tak?"
,,Ano příteli, kam tím míříte? Ach...ano, už je mi to jasné!"
Profesorův mozek byl opravdu bystrý i v tak pokročilém věku.
,,No víte, ono se později prokázalo, že ten ,,jazyk" byl ve skutečnosti zbytkem mozkové tkáně, ale k tomu došlo až v sedmdesátých letech dvacátého století. Takže tehdy, kdy vznikl vzkaz v těch knihách od vaší babičky, mohlo opravdu znamenat..."
Ano, pan profesor mě pochopil správně.
Jak se psalo ve vzkazu -,,kov leží a spí, kde spával ten, jenž první zkoumal to, co mlčelo, byť k řeči bylo stvořeno..."
Musel jsem zjistit, kdo držel v roce 1719 lebku Jana Nepomuckého a kdo první zkoumal jeho údajný jazyk -,,...to, co mlčelo, byť k řeči bylo stvořeno..."
Musel jsem zjistit, kde ten člověk bydlel, protože pokud se to dozvím, zjistím třeba i to, co znamená -,,Plátno je kovem, když smrt je kovu vzorem", zjistím, kde onen ,,kov" leží ukrytý -,,...šestý bok, byť všechny čtyři mají, tam hledej kov, v němž smrt svou pravdu tají..."
Pokračování (snad) příště...
