Pořád čekám, kdy se v něm odehraje NĚCO, co mě zaujme. Ale zatím je to jako když se dívám z okna… a on nikdo nejde…
Za svůj život jsem pár seriálů viděl. Úplně mě minuly nějaké ty Ordinace v růžovce, Cesty domů mě také k obrazovce nepřivedly, ale pár seriálů považuju za celkem podařené. Nechci je jmenovat, snad postačí, že naznačím, proč se mi líbí.
Na seriálech je důležité jak herecké obsazení, tak příběh, který zaujme a nenudí. V neposlední řadě je velmi důležité i režijní vedení herců. Je k ničemu, když třeba i jinak skvělí herci doslova plandají po place bez zjevného smyslu a úmyslu, jejich dialogy podle chabého scénáře jsou už na první pohled strojené a v reálu naprosto nepravděpodobné, a když i laik cítí, že režisér odkývl záběr na první sotva dobrou.
Ať si říká kdo chce co chce, ale když si vzpomenu na geniálně propracované dialogy a herecké koncerty, které vznikly třeba díky scénářům pana Dietla, kterému dnes leckdo z rádoby kumštýřů nemůže přijít na jméno, tak je mi trošičku smutno.
A co mě konkrétně štve na seriálu První republika?
Krom toho, o čem jsem psal výše, jsou to až neskutečně kožené, až kamenné obličeje herců. Ti lidé, v jiných filmech a televizních dílech třeba i dost dobří herci, hrají, jako by jim někdo zakázal trošičku toho lidského citu. Úsměv abyste mezi nimi pohledal, o humoru, který zřejmě podle tvůrců k té době ani náznakem nepatří, ani nemluvím.
Jistě, že doba těsně po První světové válce asi byla těžká. Já osobně samozřejmě nevím přesně jak moc těžká, protože v té době nežil ještě ani můj děda, přesto jsem přesvědčený o tom, že ani v těch nelehkých časech neměli lidé zakázáno se sem tam smát, utrousit vtip, projevit radost ze života.
Herci to v seriálu o téhle době zcela zjevně zakázáno měli. Nevím jak kdo, ale já osobně už se nestanu svědkem, zda se v tomto díle něco z toho, o čem píšu, změní. Nehodlám se dál nudit u kožených ksichtů tragických, respektive tragicky zahraných postav, bez špetky humoru, bez ani té sebemenší vtipné hlášky. Bez citu, bez projevů lidskosti.
Takový seriál je doslova zbytečným mrháním času, hereckého potenciálu, o penězích televizních koncesionářů ani nemluvím.
Kde jste, ó písaři z města Paříže, nebo cirkusáci z cirkusu Humberto? Kde jste, Hříšní lidé města pražského…?!
