Šel bych... však nesmím...

Láska je nejzákeřnější přítel člověka. Zaútočí bez varování, bez svědomí, a i když nás nechává rozervané, ona zůstává celá. Pokaždé jiná, pokaždé stejná. Pokaždé jako do křemene, do srdce vyrytá...

 

 

 

 

Šel bych za Tebou až na konec světa

...však nesmím.

Snad budoucnost, snad ona se mě zeptá

zda mohl jsem chtít víc.

 

A mohl jsem chtít víc?

 

Tvá ňadra dechem hýčkat

snad políbit Tvou líc

vzkaz lásky psát na víčka

a k vůni Tvé mít klíč.

 

Zhoupnout dlaněmi Tě v bocích

v uších nechat zesládnout Tvůj hlas

prstem pohladit Tvou šíji

jíž rámuje Tvůj vlas.

 

Jít a jít...

...a žít jen ze Tvých řas...

 

 

 

 

 

 

Autor: Vladimír Kroupa | pondělí 27.5.2013 8:37 | karma článku: 19,36 | přečteno: 1029x