Nebylo to dobré, vůbec to nebylo dobré. Když je v sázce život dítěte, v tomto případě spousty dětí, tak je to vždycky průšvih...
Foto - M.R.
Věděli jsme o nich jen to, že jich je nejmíň pět, všichni jsou ozbrojení, nejméně jeden z nich je žena a zřejmě vědí, co dělají. Tu malou školu na předměstí „čistili" od spodu s tím, že spoustu dětí doslova vyhnali ven. Zřejmě jim bylo jasné, že nemá smysl držet jako rukojmí dvě stovky dětí, když stejného efektu dosáhnou i s počtem jedné třídy. Z učitelů pustili ven však jen jednu učitelku - mladou ženu, o které se dalo předpokládat, že nemá žádné znalosti o tom, čeho si měla všímat. Dalo se čekat, že nebude umět policii popsat počet a druhy zbraní, které u sebe ta sebranka má, ani takové drobné postřehy, jako je například to, jestli někdo z „tangů" (teroristů) nosí brýle, kdo je levák nebo pravák, jestli mají viditelně nějaké komunikační prostředky a jestli, jak disciplinovaně a koho všichni poslouchají.
Od té mladé učitelky se chtělo jen to, aby policii dala na vědomí, že jde o lidi, kteří ji vyděsili k smrti, o lidi ozbrojené, se kterými, podle jejího názoru, není legrace.
Ponechali si jen jednu třídu dvanáctiletých dětí. I to mělo svůj smysl. Nešlo už o děti hodně malé, protože ty by pořád jen kňouraly a to by bylo znervózňující, ani ještě nešlo o děti už takřka na prahu dospělosti, mezi nimiž by se mohl eventuelně najít nějaký předčasný „hrdina", který by mohl udělat nějakou pitomost.
V takových případech hraje vždy velikou roli čas. Tedy nejen čas od vlastního obsazení objektu teroristy a zvládnutí rukojmích do chvíle, kdy se na scéně objeví první policejní složky, ale i do chvíle, kdy je s teroristy navázáno nějaké spojení. V tomto případě to trvalo šest minut, než do blízkosti školy přijel první hlídkový vůz. To bylo v jedenáct hodin, osm minut dopoledne. Od té doby uplynulo nějakých šest hodin, ale zevnitř se stále nikdo neozval. Nevíme, jaké mají ty kreatury požadavky, nevíme, jestli jsou všechny děti v pořádku a nevíme, ve které části budovy přesně se všichni nacházejí. Vyjednávací tým zkoušel už všechno, od telefonu do jednotlivých částí budovy, jako je ředitelna, sborovna, kuchyň a kancelář školní hospodářky, přes megafon. Podařilo se získat i čísla mobilních telefonů jak na ředitelku školy, tak na některé učitele i žáky. Jejich obvolávání ale nevedlo nikam; teroristé zřejmě mobily zabavili hned zpočátku.
Po šesti a půl hodině se z telefonu jednoho z žáků ozval na linku 158 neznámý muž, který o sobě tvrdil, že je velitelem komanda, které obsadilo školu. Své požadavky zatím neřekl, zmínil se jen, že jsou všichni v pořádku. Protože ve chvíli obsazení školy, bylo v jídelně uvařeno jídlo pro všechny žáky, ale nyní jich tam byl jen zlomek celého počtu, neměl ani žádné požadavky ohledně stravy.
To bylo všechno, co jsme věděli. Jak už jsem řekl na začátku, nebyla to dobrá situace, také tomu stavu říkáme „SKP", neboli „SITUACE K POSRÁNÍ"...
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
„Pánové, myslím, že vám nemusím zdůrazňovat, že máme jen jeden pokus. Útok provedou čtyři družstva. Jak asi víte, nízko nad školou už nějakou dobu, v nepravidelných intervalech, přelétává náš vrtulník. Až půjdete dovnitř, bude zase těsně nad budovou a bude dělat takovej rámus, že by vás nemělo být první chvíli moc slyšet. Každou vyčištěnou místnost hned po vás obsadí další vlna. Vše bude probíhat pokud možno v tichosti. Tihle lidi se na nějaký křik o jménu zákona vykašlou, takže tam půjdete s tím, že na devadesát devět procent budete terči střelby. Když se podíváte na plán budovy, vidíte, kde všude jsou rizikové úseky. Upřímně řečeno, ten barák je jeden velkej rizikovej úsek. Může tam na vás čekat výbušnej systém, může tam čekat někdo, kdo po vás bude střílet..."
„Bude to rutina...", slyším jednoho z mladších členů týmu a registruju pozvednuté obočí velitele briefingu.
No, neříkal jsem, že to byla „SKP"...?!
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Jsme uvnitř a postupujeme dál a dál do budovy. Venku je tma, vždyť už je půl třetí ráno, druhý den po obsazení školy. Chodba je prosklená a situaci nám ztěžují stíny tancující po stěnách, které vrhají světlomety namířené na školu. Velení dospělo k názoru, že by byla hloupost světla zhasínat, aby se „tangům" nedalo echo o začínajícím zásahu. Vrtulník se už pomalu vzdaluje a tak už je jen na nás, jak moc budeme hluční.
Jdeme, jdeme, jdeme „urňáci"...!
První schodiště a pro naši „modrou" začínají ,,taneční kreace". Jednička jistí dvojku a trojku. Čtyřka jistí „ocas". Dvojka jistí ocas, čtyřka, trojka a jednička postupují...
Nahoře se stáčíme vlevo, ,,červená" jdou vpravo. Jedny dveře, uvnitř čisto, jdeme dál.
Prásk, prásk, prásk...!
Nad námi v dalším patře jasně slyšíme zvuky výstřelů. Protože naše „modrá" s „červenou" by měly být v tuhle chvíli na téhle straně jediní, nemohou to být výstřely od nikoho z „hnědé", nebo „černé", kteří postupují po schodišti v druhém traktu budovy.
Necháváme poslední dveře do místnosti v tom patře „nevyčištěné" a rychle běžíme k dalšímu schodišti. ,,Taneční" rytmus při jejich zdolávání je rychlý jako u rock n‘ rollu...
Spíše podvědomě slyším, jak se právě ty dveře od té poslední nevyčištěné ,,třídy" za našimi zády otevírají a ve sluchátku se mi ozve jen cosi o nějaké kurvě od čtyřky, který v tu chvíli hlídal „ocas"...
„Stop, všichni stop!!!
Hlas výcvikového instruktora v našich sluchátkách je neúprosný.
„Tak pánové, kdyby to bylo naostro, tak jste právě mrtví jak vy, tak rukojmí. Rutina zabíjí pánové...!"
