Včera jsem napsal článek o současném dění na východě Ukrajiny, o pánech Porošenkovi a Putinovi. O postoji Západu, o snahách Ruska. Snažil jsem se o střízlivý pohled na očividné a faktické. Ne všichni ale mou snahu pochopili…
.
Mnozí mně vyčítají, že jsem Rusofil, Putinův vlezdoprdka, kolaborant a co já vím, jaký ještě neřád a nepřítel lidu. Taková tvrzení mi přijdou směšná, proč bych měl být tím vším výše uvedeným, když si dovolím jen popsat současnou situaci bez příkras a viděnou realistickým pohledem? Je snad zločincem ten, kdo popíše zločin…?
Abych se ale vrátil k nadpisu mého dnešního zamyšlení, ano, už jistý čas tu máme něco jako polostudenou válku mezi Západem a Ruskou federací. Je veřejným tajemstvím, že tomu tak je hlavně od doby, kdy v Kremlu pobývá prezident Putin. Tu malou pauzu, kdy si prohodil role s panem Medveděvem nepočítám, stejně to byl tehdy Putin, kdo fakticky tahal za nitky.
Putin znamenal v jistém smyslu pro Západ šok. Po opilci a živoucí trosce Jelcinovi se v kremelských sálech náhle objevil tehdy na ruské poměry mladý a silný muž. Navíc člověk, který je mazaný, jako lišák, s minulostí u KGB, kam pitomce opravdu nebrali. Dokázal tehdy dát Rusku přesně to, co Rus potřebuje – autoritativní tvrdou ruku, která to umí jak se zbohatlíky a oligarchy, tak s armádou i s velikou částí ruské veřejnosti.
Rus, když na to přijde, dokáže jít za svým „carem“ až do pekla. Rus potřebuje nad sebou pevnou ruku, protože je zvyklý tak žit. Kdyby byla do Ruska implantována naprosto stejná tvář demokracie, jaká funguje jinde ve světě, potažmo v Evropě, nepřežil by ten, kdo by takový směr razil, v ruské džungli moc dlouho. Putin dokázal jednu nemilou věc, nemilou pro nás – pro Západ.
Dokázal najít slabinu západního stylu uvažování, tak očividnou, přesto západními politiky dodnes nepřiznanou a přehlíženou – rozhodl se zkusit projevit iniciativu, začal akce, které vyústily nedávno například v obsazení Krymu a jeho následné připojení zpět do Ruské federace. Využil k tomu mimo jiné i nástroj demokracie, kterému se říká všelidové referendum, vlastně dovršil své vítězství v této „bitvě“ zbraní svého protivníka, protože něco, jako demokratické hlasování, to je přesně to, na co slyší i západní politici. Že hlasování proběhlo pod hlavněmi samopalů?
Otázkou je, jestli byli skutečně občané Krymu tímto způsobem nuceni k něčemu, co ve skutečnosti nechtěli, nebo zda jde jen čistě o přání, které se stalo otcem myšlenky západních politiků. Ať ale tak, nebo onak, Krym má nyní pod palcem Putin a jen těžko se na tom něco změní. V dohledné době určitě ne.
Hlavní tajemství Putinova mistrovského tahu a snadného Krymského vítězství ale začalo jinak. Putin prostě zkusil schopnost Západu nějak účinně reagovat na skutečnost, když se v nějaké zemi objeví neoznačení zelení mužíčci s kalašnikovy v rukách, kteří budou pomalu, ale jistě brát pod svou moc veškerou agendu v cílovém území.
A vsadil tehdy na dobrou (pro něho…) kartu.
Západ, tak jak Putin správně očekával, se nezmohl vůbec na nic, krom poplašených výkřiků slepic, do jejichž kurníku vleze liška a bez jakéhokoliv zásahu si vybere a odnese tučné kuře.
Západ tehdy volal rozhořčeně – „… to nesmíš, Vladimire Vladimiroviči!!!“
A co na to Vladimir Vladimirovič ?
Odpověděl Západu – „… a nebo co…?!“
A Západ ani neřekl nahlas – „… a nebo nic…“
A od té doby Putin iniciativu už nepustil. Ty tam jsou doby, kdy uměl Západ Rusku (tehdy ještě Sovětskému svazu) zatopit. Dnes je to Rusko, kdo je v té přetahované stále o krok napřed, Rusko je tím, kdo v tomto klání udává tempo. Západ vždy jen reaguje na akce Ruska (bohužel ne moc úspěšně, stále platí ono – a nebo co…)
Faktem je, že to Západ zkouší v reakcích na Putinovy nápady zleva, zprava, ale nějak to drhne.
Znovu opakuju, i když vím, že zbytečně, že tím, co nyní píšu, nevelebím Putina a jeho politiku. Snažím se jen popsat, jak celou situaci vidím, a nemohu za to, že situace je pro Západ tak neutěšená.
Západ si totiž (bohužel) zvykl na jistý stupeň pohodlí a humanity a do tohoto vzorce dost dobře nezapadá zápas s někým takovým, jako je právě Putin. Putin má míč na své straně proto, protože dokáže být mnohem bezskrupolóznější, než dokážeme být tváří v tvář jeho úskokům my. Ve vzájemném zápase nezřídka vyhrává ten, komu není zatěžko kopnout soupeře do koulí, není to nic hezkého, ale viděno realisticky to tak je, s tím nikdo nic nenadělá.
Ideály zatím vyhrály jen hodně málo bitev.
Ani já netuším, jak z toho ven. I já chápu, že otevřený střet s Ruskem je nepřípustná věc. Problém je v tom, že jeden nerespektuje pravidla, protože má pravidla svoje. Zpět do tvrdé studené války se také nikomu nechce, kazilo by to kšeft a o ten jde přeci všem.
Fakt nevím, co s tím, bohužel se bojím, že to bude v budoucnu ještě horší, najdou se jiní, další a nemusí to být Rusové, kdo si vezme z Putinova přístupu k Západu, z jeho „… a nebo co?!“, v budoucnu příklad. A potom, stejně jako dnes, pokud nebudeme chtít jít do tvrdého střetu, budeme vždy ti druzí. Pamatuju si podobnou situaci z klukovských rvaček, kterých jsem jako kluk absolvoval nespočet. Nejhorší, co mohl protivník těsně před rvačkou říct, bylo právě – a nebo co?!
Na to se totiž, bez konečného rozhodnutí okamžitě protivníka zbít, odpovědět nedalo…
.
