Dnes jsem slyšel v rádiu zprávu o tom, že nejmenovaní mobilní operátoři chystají lahůdku pro všechny bázlivé rodiče, neukojitelné šmíráky, žárlivce až za hrob, a konečně pro mraky právníků. Velký Bratr přichází…
.
Nejde o nic menšího, než o nějakou zatím nejmenovanou mobilní aplikaci, která umožní rodičům, ale i všem výše jmenovaným hlídat každý krok nejen svých ratolestí. Aplikace však dokáže o hodně více – rodič (manžel, manželka, stíhač, stíhačka…) prý bude mít pod kontrolou nejen trasu toho, koho chce sledovat, a to díky GPS, ale navíc bude mít možnost získat informace o tom, komu a kdy bylo ze sledovaného mobilu voláno, kdo a kdy volal na něj, komu a v jakém znění odešly (přišly…) textové SMS…
K tomu je samozřejmě potřeba stáhnutí aplikace za poplatek na oba telefony, tedy jak na ten dítěte (manželky, manžela atd.), tak na mobil toho, kdo chce být informován doslova o každém prdu a kroku svého „milovaného“…
Přiznám se, že když jsem to slyšel, tak se mi z toho až udělalo nedobře. Jako rodič sice chápu obavu rodičů o jejich ratolesti, ale na druhou stranu si myslím, že čeho je moc, toho je příliš. Vždyť takový například dospívající jedinec, i když formálně stále podle zákona „dítě“, bude tímto fízlováním doslova uvázán na vodítku. Bude muset mít zákonitě pocit, že je pod neustálým dohledem. Zkuste si takový pocit bystrého oka, neustále a přísně hledícího do Vašeho života, představit…
Co se žárlivců týká, vůbec nepochybuju o tom, že se spousta z nich bude snažit tuto aplikaci využít k tomu, aby byl jejich zvrácený zájem ukojen. Touto aplikací dojde k zhmotnění vlhkého snu všech fízlů a šmíráků, chybí už jen možnost aplikovat svým blízkým elektronický čip za ucho, který uštědří sledovanému pořádný elektrický výboj, kdyby se snad odchýlil od schválené trasy.
Ani podle dětských psychologů prý nejde o krok správným směrem, menší děti ztratí možnost naučit se samostatnosti, ty větší, pubertálního věku, zase čeká nejspíše řada konfliktů s rodiči. Nová moderní doba nám vkládá do rukou celou řadu možností, jak si zkomplikovat život, i když to zdánlivě vypadá, že by tomu mělo být přesně naopak.
Opravdu chceme vědět o někom úplně vše? Opravdu člověk v budoucnu naším přičiněním ztratí to jediné, co každý má, co mu až dosud nikdo nemohl vzít – pocit svého vnitřního soukromí?
Opravdu chtějí někteří z nás své děti a další blízké podrobit něčemu, co by nám samotným muselo být zákonitě nepříjemné a ponižující? Pokud ano, proč jsme kdysi i za naše děti cinkali na náměstích klíči, když se sami a dobrovolně snažíme, aby se vrátila doba jako vystřižená z éry estébáckých fízlů, odposlechů a dalších očí a uší Velkých Bratrů…?
Proč jsme my, a hlavně naši předkové vůbec bojovali za svobodu, když se jí hodláme sami a dobrovolně s tak lehkým srdcem vzdát? Skutečně je potřeba našim dětem proměnit jejich svět v Orwellovskou noční můru?
.
