Omlouvám se za zjednodušené názvy "škatulek", do kterých jsem umístil dva v podstatě nesmiřitelné názorové tábory dnešní doby. Omluvte prosím tento nešvar, ale přišlo mi to nejjednodušší a nejsrozumitelnější…
.
Pokud ještě někdo stále tápe, dovysvětlím, že za „sluníčka“ považuji lidi, kteří svým názorovým oponentům vyčítají zbytečný pesimismus, neochotu pomoci lidem stiženým tím neštěstím, že se nenarodili v naší bohaté Evropě, za sluníčka považuji lidi, kteří každou opozici proti vstřícnému postoji vůči migrantům nazývají – xenofobní.
Od toho se také odvíjí název mojí druhé škatulky – xenofobové. To jsou podle mého názoru lidé, kteří ano, jsou svým postojem pesimističtější, což jim život zrovna nezkrášluje, lidé, kteří si snaží ohlídat své tradice, hranice „svého“ a zaběhlý klid a pořádek.
Berte prosím s rezervou moje rozdělaní do škatulek, jde o pracovní zařazení, abych mohl lépe popsat své názory na oba proudy a přitom si ale uvědomuju, že složení názorových proudů je poněkud více barevné.
Takže snad chápete…
Nejdříve o sluníčkách. Některá to mají se svým postojem tak, že ho zastávají hlavně proto, aby se co nejvíce vyhřívala ve svitu "elit", které na vítání migrace a rádoby morálním ostrakizování názorových odpůrců založily svou existenci (přeji krásný den, pane Halíku...), a tak ta sluníčka, která k nim vzhlížejí, jsou přesně tím palivem, které elity pro utvrzování sebe sama ve svém "morálním" nadřazeném postavení vůči všem, co si myslí něco jiného, potřebují.
Některá sluníčka to ale mají jinak. Myslím si, že jde o lidi vesměs obdařené velice pozitivním přístupem k životu. To je samo o sobě závidění hodné, tací lidé jsou určitě ve svém světě (falešném echu...) daleko spokojenější, než jsou xenofobové, kteří se snaží vidět věci v reálném světle, které neukazuje skutečně nic moc hezkého. Problém nastává, když se sluníčkům někdo jiný snaží vysvětlit, že ten jejich názor na to, co se děje za vnější stranou bubliny jejich vysněného světa, je mylný, protože reál nemá s obrazy, které sami sobě promítají na vnitřní stěnu své bubliny, vůbec nic společného.
Lze to tak trochu přirovnat k tomu, když nestihnete zápas ve fotbale v televizi v přímém přenosu a chcete se dívat později na záznam s tím, že nechcete vědět předem výsledek, protože si chcete do posledního hvizdu rozhodčího ponechat naději, že váš oblíbený tým vyhraje. Pak ale k vám přijde někdo, kdo vám řekne - "... to ale byl masakr, viď? Prohrát pět nula, to je mazec, to se ti naši hoši zrovna moc nepředvedli..."
A jaký bude v tu chvíli váš pocit směrem k onomu člověku, který vás proti vaší vůli seznámí s realitou, před kterou jste chtěli být ještě nějakou tu chvíli ochráněni...?
Budete na takového zloděje naděje přirozeně naštvaní, prozradí vám totiž pravdu, kterou jste nechtěli slyšet...
A přesně tak je to ve světě sluníček, ani ta nechtějí slyšet surovou realitu a jsou naštvaná na každého, kdo jim jí předkládá. Bourá jim tak jejich vysněný domeček z karet, v jejich světě se přeci musí každému dát nespočet šancí, každý se má samozřejmě s každým rád a stačí jen být k někomu vstřícný a vše kolem bude plné lásky, dobroty a skvělé budoucnosti.
Sluníčka nikdy nepřiznají migraci status matky problémů, vždy v ní budou spatřovat spíše vymodlené dítě, což je pro celou řadu jinak založených lidí zcela nepřijatelné.
Sluníčka nemají ani trochu ráda, když jim někdo takový pohled bere, když jim buší do té jejich bubliny vysněného pozitivního světa, kde vše funguje na principu mezilidské lásky a vzájemné důvěry.
A právě takovými „vetřelci“ jsou – xenofobové. To jsou lidé, kteří bývají více připraveni na nejhorší, což jim samozřejmě na náladě nepřidá. Xenofobové nemají kolem sebe bublinu, která by je alespoň ve snech ochránila od dopadů reálného světa. Možná občas vidí svět v ještě horších barvách, ale zase tak o moc se nepletou.
Xenofobové umí s předstihem odhadnout negativní dopad určitých událostí a uvědomují si, že v současnosti vyvstalé problémy, mohou v budoucnu, a pravděpodobně i musí, zákonitě vést k nárůstu problému do neúnosných rozměrů. Vidí věci, respektive jsou přesvědčeni o tom, že vidí, které sluníčka skrze své vatové brnění nevidí, které hlavně nechtějí vidět.
A v tom je příčina nesvárů mezi oběma tábory. Jedni jsou naštvaní na druhé, že jim bourají vysněné zámky, druzí jsou naštvaní na ty první, protože jsou podle jejich názoru naprosto slepí a hluší k argumentům založeným na realitě, kterou oni vidí, a ti první (sluníčka) odmítají vidět, že lidstvo nikdy nebylo a ani nebude moci fungovat na principu lásky a všeobecné důvěry.
Lidstvo je odjakživa ten nejagresivnější organismus, jaký kdy na Zemi byl. Lidé si lžou a ubližují si, protože jedni vždy chtěli a vždy budou chtít, mít něco na úkor slabších. Lidstvo je rozděleno na vlky, ovce a pastevecké psy. V tomto srovnání mi k vlkům pasují všichni, kteří zákonitě zneužívají dobroty a slabosti druhých (a že dnes v Evropě vidíme přehnanou dobrotu a slabost v míře větší, než malé…), ovce mi zase sedí ke sluníčkům, která jsou zahleděna do svého nereálného světa, ovce, které se jeví jako ideální potrava právě pro vlky.
A ovčáčtí psi?
To jsou často xenofobové, kteří se snaží zahnat vlky tam, odkud přišli, navíc ještě zkoušejí stále dokola přesvědčit ovce o tom, že by měly být opatrnější a ostražitější, aby nezavinily výsledek, kdy budou mít vlci moc navrch, což by mohlo v konečném důsledku znamenat konec nejen ovčího stáda, ale i ovčáckých psů.
Řeknu Vám nemají to lehké ani jedni, ani druzí, jen vlci si to užívají…
P.S. - pokud si někdo z vás položil otázku, kým se cítím být já, zda ovcí, vlkem, nebo pasteveckým psem, čili xenofobem, tak ten, kdo si tipnul pasteveckého psa - xenofoba, uhodl. Nerad si totiž něco nalhávám, nestavím si zámky na růžových oblacích a vím, že lidé, alespoň někteří lidé, jsou stále dravci, proti kterým se musí ostatní lidé s pudem sebezáchovy, postavit...
.
.
