Podle mého názoru zejména proto, protože divák už je unavený a přesycený slátaninami a nesmysly, které na naše obrazovky chrlí v množství větším než malém, americká a jiná bé, až céčková produkce…
.
Jak se znovu potvrdilo, vzpomeňme například na film Amadeus, historická dramata mají v oblibě českého diváka stále své místo. Myslím si, že lidé už jsou dost přesyceni fantasmagorickými nesmysly a animáky, které zcela postrádají punc věrohodnosti a uvěřitelnosti. Taková „díla“ jsou sice někdy dobrá na totální výmaz mozku, když se chce člověk pobavit bez potřeby zapojit více mozkových buněk, než má aktivních na vrcholu své životní pouti hraboš polní, na dlouhodobější pocuc to ale není.
Češi jsou hodně přemýšliví, myslím si, že řada z nich občas potřebuje náhled do poučné historie, aby si mohli znovu potvrdit, že spousta věcí, které se dějí dnes, mají svou předlohu, a často i přijatelné řešení v minulosti. Proto si myslím, že hodně diváků preferuje historické filmy nebo dokumenty historií se zaobírající – viz dokumentární kanály, které se svými náhledy do historie u diváků bodují čím dále tím více.
Vždyť si vezměme, jak málo bylo v naší zemi a v poslední době natočeno historických filmů. Filmaři na nás stále chrlí současná sociální dramata, po jejichž zhlédnutí, pokud divák náhodou trpěl absencí deprese, nebude si moci na tuto chybějící duševní poruchu rozhodně stěžovat.
A přitom se v naší přebohaté historii najde nepřeberné množství událostí a jejich hlavních protagonistů, lidí, kteří skutečně žili, jejichž příběhy by na filmovém plátně, nebo televizní obrazovce, přinesly mnohá poučení, napětí i zábavu.
Jak málo toho dnes ví většina z nás o předposledním Habsburském císaři, Františku Josefovi I., nebo o jeho nástupci Karlovi, posledním Habsburkovi, který si mohl říkat císař Rakousko-Uherský.
Jak fatální a spletité jsou jejich životní příběhy.
A co Karel IV., kolik si toho o něm pamatujeme z hodin dějepisu, když nepočítám Noc na Karlštejně a pár podobných filmů, většinou jen lehce otřelých o historická fakta z jeho bohatého a zajímavého života?
Mohl bych takto pokračovat hodiny a hodiny, vyjmenovávat do nekonečna postavy naší české a evropské historie a poukazy na jejich zajímavé příběhy, které by dodnes současnému divákovi uměly dát to, co hledal například v již zmiňovaném filmu o Marii Terezii. Ne, nechci se pouštět do kritiky a rozboru tohoto konkrétního koprodukčního počinu, od to jsou jiní a lepší, já si jen jako obyčejný divák, lačnící po poznání vlastních kořenů, mohu povzdychnout, že šance, aby na tento můj psaný povzdech padlo oko nějakého filmaře, který by se nad tím mohl zamyslet, rovná se s takřka s jistotou nule.
Ale třeba některým z nich dochází to, co mně.
Fakt, že otázka dobrého, pravdivého, přitažlivého a věrohodně natočeného historického díla v naší filmové tvorbě, je více méně zemí neoranou, na které se doslova válí úspěch u diváků a samozřejmě i zisk, jen je zvednout…
P.S. ještě mě dodatečně napadlo, jak obrovské téma pro filmovou tvorbu by mohla být doba husitská. Bez příkras a bez glorifikace této svým způsobem i temné historie našeho národa. O tom, že i v té době nebyl nikdo jen černý, nebo bílý, o tom, jaká tehdy skutečně byla katolická církev i jaké pohnutky a charaktery měli husitští hejtmani a další historicky doložitelné osobnosti té doby. Takový nevysychající pramen máme v naší historii a ony se točí nesmysly z růžových zahrad...
.
