Proč má stále tolik lidí potíže pochopit nebezpečí nemoci covid-19…?

Jistě se s nimi také denně setkáváte, ať už osobně, nebo prostřednictvím sociálních sítí – s popírači. Možná jste s nimi na jedné vlně, možná byste s nimi nechtěli sdílet ani metr čtvereční na chodníku…

.

Já osobně „popírač“ nejsem. Své jsem si s covidem prožil, a protože už jsem se naučil dát na osobní zkušenosti, nemohu jinak. Přemýšlím ale často nad tím, co některé lidi vede k různě silnému odporu vůči všem nařízením stran ochrany před nákazou, co některé lidi vede i tak daleko, že doslova konspiračně tvrdí, že vše kolem covidu je jen jedna veliká PR akce.

Těm už nerozumím vůbec.

Fascinuje mě, že nevěří těm nejspolehlivějším svědkům – ne svědkům covidovým, jak někteří s oblibou opatrnější lidi nazývají, ale svědkům, kteří jsou každodenně v té, jak se říká – první linii.

Zdravotníkům z JIP a z dalších lékařských zařízení, která pečují o ty nejvíce nákazou postižené.

I já osobně už čím dál více chápu, že moji spoluobčané odmítají věřit jak vládě, tak politikům obecně. I já přeci vidím, jak málo toho politici v boji proti pandemii, alespoň u nás, zatím zvládli. Všudypřítomný chaos, ve kterém neví ruce, co dělají nohy (a naopak…), je skutečně silně odpudivý.

Nejde jen o běžné chyby, tady je třeba si uvědomit, že každá, nebo většina chyb, kterých se vláda při vymýšlení různých opatření a nařízeních dopustí, stojí DOSLOVA lidské životy.

Jiná věc ovšem je, že to (alespoň pro mě…) neznamená, že jsou tím pádem a priori VŠECHNA vládní nařízení a opatření špatná a zbytečná. Bohužel, mnoho lidí to má nastavené tak, že protože nenávidí pana Babiše, znamená to pro ně automaticky – „Babiš je dle mě debil = nebudu dodržovat nic…“

To je samozřejmě špatně.

Někdy si tak říkám, proč někteří lidé nevěří, že nákaza je vážná věc pro nás všechny, i když podle statistik setkání s ní mnoho lidí přežilo bez větších komplikací. Proč věří tomu, že se sami buď vůbec nenakazí, nebo i když se nakazí, že to přečkají maximálně s dvoudenní rýmou. Co vede některé lidi k přesvědčení, že to nebudou zrovna oni, kdo bude někde na JIP nakonec bojovat o život, kterýžto boj také mohou snadno prohrát?

Příklady jsou, lékaři a sestry z JIP po celé zemi by mohli vyprávět – jak se jim dostali pod ruce i lidé – pacienti, kteří před nákazou netrpěli žádnou chronickou nemocí, ani neměli problémy s nadváhou či nějakým jiným, stran covidu rizikovým faktorem, a kteří ten boj o život nakonec prohráli.

Co vede některé lidi k přesvědčení, že zrovna JIM se to stát nemůže?

Došel jsem nakonec k závěru, že za to všechno, když ne za všechny, tak za většinu postojů lidí, kteří dodnes nepochopili, jak je covid nebezpečný pro všechny, stojí média a jejich vliv na naši psychiku.

Ať už to byla dříve jen televize, rozhlas, nebo dnes internetová síť – všechna tato média mají na svědomí, že jsme se dokázali mnohdy duševně odstřihnout od skutečného lidského neštěstí. Dnes bez problémů u večeře sledujeme ve zprávách, jak někde v rovníkové Africe magoři z jedné frakce mačetama zmasakrovali magory z frakce druhé.

Sledujeme záběry z bezpečnostních kamer, na kterých někdo někoho znásilňuje, zabíjí, mučí. A klidně k tomu přikusujeme rohlík…

Sledujeme v televizi, jak nějaké rodině někde na severu Moravy spláchla povodeň barák a jediné, k čemu to u nás tak maximálně povede je, že vezmeme do ruky mobil a pošleme přes DMS 90 kč na konto jejich pomoci.

A co mají všechny tyto zprávy společného?

Proč o nich vůbec píšu…?

Píšu o nich, aniž bych někomu vyčítal ten klid a rohlík při sledování těch zpráv, píšu o nich hlavně proto, abych nahlas sdělil, co si myslím už dlouho.

Takový postoj většiny z nás k tragédiím, na které jsme si už dávno zvykli, je pochopitelný, to se jen naše psyché snaží proti těm hrůzám bránit tak, že je v našich myslích relativizuje. Jinak bychom se samozřejmě zbláznili, kdybychom si dělali hlavu z každé hrůzy, co se stane kdekoliv na světě.

Na druhou stranu nás ale tento postoj dostává do pozice, ne všechny, některé z nás ale asi ano, kdy naše mysl odmítá jakékoliv katastrofické zprávy jako něco, co by se snad mělo týkat nás osobně.

Vždyť přeci doteď všechny ty hrůzy, masakry, nemoci a podivně zahadičkovaní lidé na nemocničních lůžkách neměli na naše osobní životy nejmenší vliv – vždy se to přeci dělo někde daleko, někde za skleněnou deskou zářící obrazovky. To se neděje v našich skutečných životech, a i kdyby, tak vždy jen těm druhým, nám ne…

A to je právě omyl.

Pandemie covidu se týká i těch, co se s nemocí nikdy nesetkají, i těch, co si to zatím jen myslí. Ten průšvih stran ekonomických potíží, stran mnoha a mnoha nepřeberných komplikací, kterým budou naše životy v budoucnu čelit, ať už se nákazy někdy zbavíme, nebo ne, ten není jen těch nemocných, postižených a mrtvých.

Je to problém nás VŠECH.

Vláda, naše vláda, trpí neduhem, že se snaží najít nějakou vlastní „českou“ cestu, jak z toho ven, přijde mi, že vládní představitelé (hlavně asi pan Babiš…) nedokážou potlačit nutkání dělat všechno po svém a nedokážou se podívat za naše hranice k sousedům, aby se poučili z jejich chyb, a hlavně z jejich úspěchů.

A to je samozřejmě špatně, protože to stojí životy.

To ale pro mě osobně neznamená, že nebudu nosit roušku, respektive respirátor, nejen všude tam, kde je to nařízeno, ale pro vlastní klid i tam, kde to třeba nařízeno není.

Dál budu dodržovat od ostatních lidí odstup, dál se budu snažit omezit své kontakty na nutné minimum. I kdyby vláda v čele s panem Babišem skákala z jedné nohy na druhou, tohle dodržovat budu, protože to nedělám pro Babiše, to dělám pro sebe, pro svou rodinu, pro všechny, se kterými se sejít musím, i pro ty, co se s nimi nesejdu, neb nutně nemusím.

Vy ostatní si dělejte, co chcete, ale nezapomeňte si prosím uvědomit, že to, co vidíte už rok denně za těmi obrazovkami vašich televizí a monitorů, to se tentokrát neděje tisíce kilometrů od Vás, to se skutečně děje hned za dveřmi Vašeho bytu, nebo domu…

.

.

Autor: Vladimír Kroupa | středa 3.3.2021 15:08 | karma článku: 47,89 | přečteno: 18645x