Máme my to to těžké, myslím nás, jako český národ. Běháme ode zdi ke zdi, hned stavíme obří sochy cizím vrahům, abychom je vzápětí bourali, otáčíme se jako psi za svými ocasy, jen abychom našli vhodnou modlu…
Přesně tak na mě působí umístění olbřímího portrétu Václava Havla na historické budově Národního muzea v Praze. Je sice paradoxem, že to vadí i komunistům, jmenovitě paní Semelové, jejíž rodná strana neváhala v nedávné minulosti umístit obří hlavy Marxe, Engelse, a soudruha Uljanova když ne mezi vystavené dámské hygienické zboží ve výkladech tehdejších Priorů, tak jistě na všech náměstích, co jich jen naše země má, to ale nic nemění na tom, že v případě portrétu pana Havla jde o věc stejně odpudivou.
Jak kdysi sám pan Havel, tak ještě dnes mnoho jeho přátel a bývalých spoludisidentů, razí teorii o skromném muži, který ač malý postavou velikán byl svými myšlenkami a činy…
To nechci rozporovat, i když na něj mám trochu jiný názor, ale to není vůbec důležité. Důležité je, že vytváření mýtu modly z Václava Havla je trapnou ukázkou megalomanství a popření všech principů, které právě Havel (prý...) hlásal. Těžko říci, co by na takovou opičárnu pověšenou na jedné z nejvýznamnějších staveb v Praze řekl on sám, jisté je, že my, kdo pamatujeme jeho působení od chvíle, kdy vystoupil na balkon v Melantrichu, až do chvíle jeho skonu, nepotřebujeme žádný megaplakát k tomu, abychom ho měli více, nebo méně rádi. My si pamatujeme jeho projevy, i činy, které, viděno mýma kritickýma očima, ne vždy spolu korespondovaly…
Nepotřebujeme žádnou modlu, protože většina z nás ví, že jakákoliv socha, jakýkoliv portrét, má někde schovaného nástupce. Kolo dějin se totiž točí velice rychle, dokonce tak rychle, že občas předběhne i obyčejnou lidskou paměť.
Moci tak pověsit na obr-billboard výpis z paměti, to by bylo dílo, to by padalo soch…
