To je možná zajímavější otázka, než by se mohlo na první pohled zdát. Vede mě k ní současný seznam prezidentských kandidátů, mezi kterými jsou všeho všudy pouze dva lidé, kteří opravdu vědí, o čem politika je…
.
Bohužel ani jeden z nich není pro mě osobně volitelný. Miloše Zemana už na Hradě nechci, Mirka Topolánka už vůbec ne. Oba se snaží být „lidoví“, přičemž se o obou ví, že v otázce pohrdání skutečnými občany, by se mohli chytit za ruce a jít vstříc světlým zítřkům.
Oba jsou hrubiáni, oba se snaží dokazovat druhým, že jsou něčím víc, než ostatní, jeden že je mazanější lišák, ten druhý zase nikdy nezapomene zdůraznit, že má „koule“, jako by je jiní muži neměli…
Bohužel ale právě oni dva jsou jediní, kdo mají skutečně a nepopiratelně zkušenosti s vyššími patry politiky. Ostatní kandidáti však většinou nemají zkušenosti ani s politickými patry, abych tak řekl - nižšími. Pan Horáček si na politika jen hraje, pan Drahoš si plete slovo politik se slovem akademik a ostatní jsou v tomto směru, jak trefně poznamenal bývalý prezident Klaus, marťani.
Ještě tak možná kandidát, bývalý diplomat, pan Fischer, o politice někdy slyšel, ale tím to v jeho případě zhaslo.
Nabízí se tedy otázka, PROČ jsme už po druhé svědky toho, že se mezi kandidáty na nejvyšší politickou a nejprestižnější funkci u nás, hlásí v podstatě lidé, kteří jsou od všeho možného, jen ne od politiky. Jde o lidi s naprosto odlišných stran spektra lidského konání, všimněte si, že povětšinou jde o lidi od nějakého druhu kumštu.
Mně opravdu přijde zvláštní, že do boje o Pražský Hrad nevstupují politické osobnosti v daleko větší míře. Někdo by mohl argumentovat tím, že se politici do prezidentování nehrnou z důvodu, že jde o funkci spíše formální, než výkonnou. To se mi ale nezdá - kolik znáte politiků, kteří se mohou pro blaho naší země přetrhnout, a vadilo by jim, že na Hradě mohou být na pět let uklizeni hezky stranou od sněmovních nebo senátních šarvátek, přičemž jim i po funkčním období zůstane určitá doživotní prestiž, kterou jim už nikdo neodpáře a která jim i v budoucnu jistě otevře mnohé dveře dokořán?
Jak je možné, že politici, a že se jich u nás za posledních dvacet let vygenerovalo hodně, nemají o Hrad zájem? Jak je možné, že šanci se tam usadit přenechají různým nýmandům, bývalým vekslákům a valchařům, doktorům, lidem políbeným jen hudbou, nebo akademikům, co si myslí, že na všechny problémy naší současnosti platí rektorská čepička?
Je snad skutečnost taková, že opravdoví současní politici mají strach, aby na ně v případné volební kampani někdo náhodou nevytáhl ty dobře udusané kostlivce ze dna skříní jejich politických kariér? Mají snad strach, aby nevyčnívali najednou více, než je jejich kšeftům v jakémkoliv měřítku a na jakékoliv politické úrovni, zdrávo?
Kde jsou všichni ti komunální politici, kteří prý pro blaho svých voličů nastavují denně krk, kde jsou všichni ti bývalí poslanci a senátoři, bývalí hejtmani a městští zastupitelé, kteří vědí o čem politika je, i když ta z nižších pater, než je světová špička a elita zvaná prezidenti?
Proč jsme odsouzeni stále dokola vybírat jen mezi lidmi, o kterých už dopředu víme, že jsou všechno možné, jen ne dobří budoucí prezidenti?
Proč…?!
.
