Přišlo to plíživě, nenápadně, tak potichu, že nám to už mnohdy ani nepřijde jako problém. Neděje se tak jen ve veřejném prostoru, ale bohužel už i v našich hlavách…
.
Vezměte si například situaci v dnešní Sýrii. Povrchním pohledem by se nám mohlo zdát, že se tam mydlí každý s každým, ale to je omyl, musíme se zorientovat a hlavně –POJMENOVAT…
Kdo by se tam mydlil s kým, pokud by celá záležitost zůstala čistě v syrské režii?
Byly by to síly současného prezidenta Asada se skupinami „vzbouřenců“, kteří ho chtějí sesadit a v zemi zavést jiný styl společnosti – kdo hádá že ten styl by měl být bližší spíše islamistickému ražení než jakémukoliv jinému, má bod…
Jenže on ten syrský konflikt není v syrské režii ani omylem. Svou potřebou mít v této Blízkovýchodní zemi vliv je hnáno Rusko, aby tam „hájilo své zájmy“.
Není samo.
Turek se rozhodl, že když se nyní do věci vloží, tak bude moci zabít několik much jednou ranou. Předně je třeba si uvědomit, že rivalita mezi Sýrií a Tureckem není ničím novým, takový stav trvá mnoho desetiletí. K tomu připočtěme záminku Kurdské „otázky“, kterou Turci velice rádi řeší a za kterou dokážou se lstivostí, a dovolím si napsat i s podlostí sobě vlastní, dokáží schovat kde co.
Tak se dostáváme do situace, kdy spolu vlastně válčí Rusko a Turecko. Rusko na straně Asada, Turecko na straně nikoliv islámu, ale islamismu, ke kterému tíhne nejedna ze skupin Asadovy opozice.
Kdo, zda někdo vůbec, ze světových politiků tento konflikt pojmenoval tak, jak by správně měl, totiž, že jde o sice oficiálně nevyhlášenou, ale přesto válku mezi jedním, bohužel (…), státem NATO a Ruskem?
Jako by válečné činy, zločiny a válečné jednání vůbec, nebyly skutečné, pokud neproběhne oficiální vyhlášení války…?!
Ten marast, který se v Sýrii odehrává, nahrává do karet Turecku ještě z jednoho důvodu, který je pro tureckého prezidenta Erdogana stejně důležitý, ne-li důležitější než ujasnění silové nadvlády nad dosud vládnoucí klikou v Sýrii.
Turecko tím, že svými vojenskými akcemi, ať už přímými, nebo očividnou materiální, logistickou a zpravodajskou podporou islamistických skupin „rebelů“ proti Asadovi, defacto samo vytváří, nebo přinejmenším zdatně pomáhá vytvořit zástupy uprchlíků.
Ti slouží Turecku jako velice vhodná a potřebná „munice“ proti Evropské unii. Turek nikdy nebyl spojenec Evropy, ani západního světa, jako takového. Sice na nějakém papíře v centrále NATO je nějaký turecký ratifikující muří hnát, ale ten má cenu hrsti písku v otevřené dlani za poryvu větru.
Mnoho odborníků a lidí ze zpravodajských služeb už celé roky varuje v tom smyslu, že Erdogan může mít dost možná ve svém nitru hodně jednoduchý, pro Evropu zničující, a vlastně obyčejně lidský cíl. Stejný cíl má mnoho milionů muslimů na světě, netouží po ničem více než po tom, aby jejich náboženství doslova ovládlo, když ne celý svět, tak alespoň ta území, kam se dá vkročit suchou islamistickou nohou.
Mnoho zpravodajců už roky varuje, že oblek evropského typu na těle prezidenta Erdogana je jen dokonalou kamufláží…
A opět – slyšeli jste nějakého významného evropského politika, aby tyto závěry řekl nahlas, na plnou, jak se říká – hubu?
Aby nahlas a pravdivě pojmenoval situaci a skutky kolem současného vedení Turecka…?
Turek právě v těchto dnech nejlépe za několik posledních dekád ukazuje směrem k EU, jak to s ní myslí. Ukazuje, že se nedá věřit jeho slovu, jeho podpisu pod čímkoliv, žádnému z jeho slibů.
Jak on to vidí, jakou cenu má přeci slib ze strany „pravověrného věřícího“ směrem k nevěřícímu…?
Opravdu je v jeho duši vytesáno do kamene, že takové sliby je třeba dodržet za každou cenu…?
Nikoliv, pravověrný islamista může lhát nepříteli, může ho lstí pokořit, ponížit, jeho povinností je udělat všechno proto, aby nad ním zvítězil. Aby si podmanil jeho území, jeho zdroje, jeho ženy, jeho všechno…
A jak se nejlépe může dostat islamismus(pozor, neplést si s islámem jako takovým, i když hranice je velmi, velmi tenká a hodně nespolehlivá a nestabilní…) do Evropy, do Evropské unie?
No přeci v osobách migrantů, které Turecko někde v Sýrii samo vyrobí, k tomu se mu náramně hodí migranti z dalších zemí, kteří mají k islamismu také velice blízko, a ty potom, jako semena na úrodná pole, vypustit přes své hranice.
Co z toho plyne?
Že je třeba konečně pojmenovat na plná ústa Turecko za nepřítele Evropské unie, evropské civilizace, vlastně celého západního světa. Erdogan má nade vší pochybnost velikášské ambice, vidí se jako neomezený Pádišáh nové Osmanské říše, která bude sahat od Středozemního moře až po Atlantik.
Erdogan se možná nechal inspirovat Mehmedem II. Dobyvatelem, který roku 1453 dobyl Konstantinopol, při čemž používal jako jeden z prvních vojevůdců biologické zbraně. Nechal střílet z katapultů za hradby města nakažené mrtvoly, aby mezi obyvateli Konstantinopole rozšířil nemoci.
Erdogan na to jde přes živé, ty vysílá za hranice Turecka s tím, aby řečeno slovy klasika Muammara Kaddáfího, dobyly Evropu svými dělohami.
Nic se nezměnilo, jen prostředky dobývání.
Ale něco se vlastně změnilo - my, už tak, jako dříve, neumíme často nazvat zlo zlem, útok útokem, zradu zradou a nepřítele nepřítelem.
No, snad se tomu zase naučíme, pokud ne a pokud budeme lhát všem i sami sobě, dopadneme jako Konstantinopol.
Budeme „jejich“…
.
