Až jednou odejdu za zástěnu, a neohlédnu se zpátky, budu stát rázem na peróně, a kolem mě poslední vlaky…
Až jednou přijde ten den, ta chvíle, chtěl bych, aby to bylo tak, jak si to právě namaluju. Chtěl bych přijít na perón, kde bude stát dlouhý, dlouhatánský vlak, v jehož čele bude stát ta největší parní lokomotiva, jakou si jen lze představit. Bude mít obrovská kola, spojená ojnicemi ze zářící oceli. Bude černá jako uhel, s rudými a zlatými částmi. Bude v ní cosi hrozivého a uklidňujícího zároveň.
Půjdu podle toho vlaku, a budu míjet jednotlivé vagony. Některé budou zářivě modré, se zlatým lemováním, jiné zase krvavě rudé. Některé ty vagony budou už na první pohled bohatě a nákladně zdobené. Za jejich okny uvidím spokojené rozšafné tváře, zarudlé pýchou a mamonem. Budou v nich krásné, ale cizí ženy, s úsměvy na rtech, ale s bolestí v očích.
Okolo takových vagonů přejdu bez rozmýšlení dál.
Zpozorním až ve chvíli, kdy se objeví obyčejné zelené vagony, takové ty, v jakých jsem kdysi jako malý kluk jezdil. Budou mít veliké talířové nárazníky, na obou koncích červeno-bílé lucerny, budou ze dřeva a schůdky u nich budou zatraceně vysoko. Vůbec nepochybuju, že právě u jednoho takového vagonu bude stát průvodčí se zlatou trumpetkou v kapse, který na mě pokývá hlavou, a když přijdu blíž, odněkud vytáhne tři schůdky, položí je na zem, a které mi nabídnou vstup do otevřených vagonových dveří.
Projdu krátkou uličkou vagonu, a…
…a budou tam všichni, úplně všichni. Babičky a dědové, moji rodiče, tety a strýcové, lásky a kamarádi. Všichni blízcí a vzdálení známí, celý vagon bude plný skoro k prasknutí lidmi, které jsem kdy v životě potkal, a kteří už jízdu tím vlakem dávno mají za sebou. Jen jedno místo tam bude volné, tam, uprostřed, u okna s dřevěným rámem. Posadím se tam, a pak se vlak rozjede. Otevřeným oknem vlétne dovnitř trochu sazí. I když bude vlak stále zrychlovat, za oknem jako by svět běžel jinou rychlostí. Vlak pojede dopředu, ale svět, život, za jeho okny, poběží pozpátku. Vagonem se občas ozvou výkřiky – „vidíte, tam jsme se tehdy setkali, to vám bylo něco…“.
Pojedeme dlouho, a budeme si pořád povídat. Pro mě to bude všechno úplně nové, chápejte, umřu poprvé…
Potom přijde mezi nás ten průvodčí, co mě přistrčil na peroně schůdky ke dveřím. Usměje se na mě, a řekne mi vlídně – „…nelekej se, teď přijde tunel…“
Věnováno Vaškovi, který ještě včera ráno byl, a dnes už není...
