Lidi jsou nepoučitelní. Pořád dokola staví pomníky a sochy k oslavě „velikánů“, aby je za nějaký čas někdo degradoval na zločince a jako takové odmítal. A poučení nikde…
.
Je to tak. Kolik jen soch již způsobilo zlou krev jen u nás, v Praze? Proč se z toho konečně někdo nepoučil a nepochopil, že stavět sochy vojevůdcům, politikům, zasloužilým budovatelům, nebo bořitelům, je snahou srovnatelnou se snahou hovnivála, dostat svou kuličku co nejvýše do kopce?
Kolo dějin se točí neúprosně, ještě ani na chvíli se nikdy nezastavilo. Je jen pokračováním této zákonitosti, že s neomylnou přesností přicházejí doby, kdy je ten či onen velikán popliván, zneuznán, opovrhován – a je úplně jedno, zda právem, či nikoliv. Stejně jedno je, o jak velikou sochu se jedná, ještě ničí zásluhy, nebo viny nebyly větší, když jejich původce dostal v sošné podobě rozměry Titána.
Stavět sochy lidem, kteří mají prokazatelně na rukách krev, je vždy v podstatě žádostí o budoucí problémy. Je jedno, jaká krev to je, ať už jde o krev okupantů, nespolehlivých nesoudruhů, (často i spolehlivých soudruhů…) nebo nepřátel ve víře.
Měli jsme v Praze gigantickou sochu gigantického vraha milionů, Stalina. Kolo dějin se pootočilo (a to zase ne o tak moc…) a Josif Vissarionovič Džugašvili šel k zemi. Jen těch Leninů, co jsme měli a kde že jim je konec…? Dnes máme na jejich podestách pana tatíčka národa, T.G. Masaryka. Kde bereme jistotu, že se to zpropadené kolo dějin zase nepootočí, že v něm nezaskřípe a že se ti Leninové nevrátí na své místo…?
Nakročíno svět má, ne že ne…
Gottwaldové? Ano, těch jsme také pár schovali někam do depozitářů, případně šli do šrotu. Máme (zatím…) i nějaké ty Žižky. Ti zatím stojí na svých podstavcích pevně, mají to štěstí, že ta krev, kterou oni prolili, je už dávno vyschlá a její pach je vyčpělý vlivem staletí. Přitom co se týká snah pana Žižky, zatočit s klérem, tím katolickým samozřejmě, si ten chlapák s palcátem nijak nezadal s bolševiky, kterým také leželi kněží pěkně v žaludku. Kdyby se to sečetlo, možná měl Žižka na rukách více krve jeptišek, farářů, mnichů a ostatních lidí víry, než všichni komunisti světa.
Zatím stojí, možná mu to vydrží…
Jak jsem dnes četl (mimochodem pravdivou) připomínku v jednom blogu kousek pode mnou, ani ten dnes opěvovaných pan Churchill, jehož sochu máme na Žižkově, není tak úplně bez problému. Je fakt, že jako mladý muž měl na rukách v Búrských válkách hodně krve. Ale kdo se dnes stará, nebo vůbec ví něco o Búrských válkách, že ano…
A máme tu pana Koněva. Jestli v nějakém případě platí čistá esence všeho, co jsem popsal výše, je to právě v problematice sochy tohoto muže. Dnes máme kolem jeho podobizny šaškárnu z lešenářských trubek, o které snad každému rozumnému člověku musí být jasné, že není žádným řešením. Jde tak asi spíše o součást tlaku na Rusko, aby si svého pana maršála vzalo a vstrčilo do… no, alespoň ho zasadilo do díry na půdě svého vyslanectví.
Žvásty, že jde o pomník padlým a raněným Rudoarmějcům, co se podíleli na osvobozování Prahy v roce 1945, neberu. Ti mají svůj pomník, pokud vím, na Olšanských hřbitovech, tam má podle mého názoru smysl a neměl bych problém se u něj případně poklonit. Ti bezejmenní pak mají pomník u nohou koně pana Žižky, neboli Hrob neznámého vojína.
I těm čest.
Ostatní pomníky komukoliv z vojevůdců a politiků (snad s výjimkou sv. Václava), bych zrušil. Sochy si zaslouží hlavně ti, co přinášeli radost v nezakalené podobě, bez kapičky krve. Básníci, vědci, umělci. Všichni ostatní se dříve či později stanou zdrojem svárů.
No, ale když si teď uvědomím, co se nedávno dělo kolem sochy Věry Špinarové, tak snad raději ani ti umělci...
Je jen jeden tvor, který má rád asi všechny pomníky a sochy.
Holub…
Budiž tento pták pochválen alespoň za to, že je, na rozdíl od lidí a režimů, ke všem sochám stejně spravedlivý…
A nebo moucha - hostinský Palivec by mohl vyprávět...
.
.
