„Chtěl bych, pánové, zdůraznit, že vše o čem se dnes dozvíte a vše, co tady dnes uvidíte, je nutno považovat za přísně tajné…“
Muži sedící okolo podlouhlého stolu byli téměř v rozpacích. Jen několik z nich znalo skutečný důvod jejich přítomnosti. Většinou se navzájem mezi sebou neznali a i jejich profese toho měly spolu pramálo společného.
Přesto existoval důvod, pro který se sešli u jednoho stolu. Důvod, pro který se spolu setkali antropolog, patolog, ornitolog, policejní vyšetřovatel, zástupce starosty jednoho malého města, psycholog, odborník z filmařské branže a konečně armádní důstojník z jedné velmi tajné armádní složky.
„Jste tady, protože názor a zkušenosti každého z vás, vycházející z vašich odborných znalostí, by mohly pomoci odpovědět na otázky, na které zatím bohužel žádná odpověď neexistuje.
Tedy žádná LOGICKÁ odpověď…“
Armádní důstojník kývl hlavou směrem k drobnému muži v brýlích s kulatými obroučkami a sám se posadil. Drobný muž si odkašlal, postavil se a svým pohledem přejel tváře všech přítomných.
„Jmenuji se Paul Miller a jsem policejní vyšetřovatel. Lépe řečeno pracuji pro FBI. Rád bych vám ukázal několik fotografií a pustil vám jeden filmový záznam. Záměrně vás zatím nebudu seznamovat s žádnými detaily toho, co uvidíte. Nechci, abyste byli ovlivnění jakýmkoliv mým názorem na celou záležitost…“
Lesklé a dosti detailní fotografie putovaly z ruky do ruky a snad jediný, kdo při pohledu na ně necítil odpor, byl přítomný patolog.
„Opravdu nechápu, proč po nás chcete, abychom se dívali na takový hnus?! Zvedá se mně z toho žaludek a začínám mít pocit, že tady ztrácím čas…“ promluvil Sean Portage, uznávaná kapacita z oboru ornitologie. Jakoby na protest se odklonil od stolu, překřížil si paže na prsou a zavrtěním hlavy dal vedle sedícímu antropologovi jasně na vědomí, že mu už žádné fotografie podávat nemá.
„Tak to já si rozhodně nemyslím, že bychom tu ztráceli čas“, usmál se antropolog, profesor Benson.
„Začíná mě to celé zajímat čistě z profesionálního hlediska. Jestli tomu dobře rozumím, ukazujete nám ty fotografie proto, že bychom snad z pohledu svých profesí mohli pomoci odpovědět na otázku, kdo, nebo co zapříčinilo, že ti chudáci na těch snímcích vypadají, jako by je někdo protáhl ozubenými koly…?“
„Jste bystrý muž, profesore Bensone“, usmál se vyšetřovatel z FBI, Paul Miller.
„Všichni jste bystří muži a ve svých profesích odborníci na slovo vzatí. Proto jste tady a proto od vás potřebujeme pomoc.“
„Kdo je to –„my“?", promluvil poprvé psycholog, doktor Martinson.
„Nechci předbíhat vašim dojmům, a jak jsem řekl, nechci vám ani zatím vykládat nějaké detaily, ale snad vám mohu říci, že možná dojdete i vy k názoru, že pokud říkám –„my“, mám na mysli vlastně celý národ. A dost možná, že celé lidstvo…“, vyrazil všem dech agent Miller.
„Stejně nechápu, čím vám v případě nějakých nechutných vražd můžu pomoci já, znalec životních projevů ptactva…“, ušklíbl se popuzený ornitolog Portage.
„Ano, chápu, že se vám vaše přítomnost zde jeví zatím jako zbytečná, pane Portage. Snad vás o potřebě vašeho názoru k celé záležitosti přesvědčí ten filmový záznam, který je pro vás všechny právě nachystaný…“
Armádní důstojník zatáhl žaluzie a agent Miller vsunul do přehrávače videokazetu. V zšeřelé místnosti pomalu utichaly hlasy přítomných, a protože byl záznam beze zvuku, zavládlo po pár prvních vteřinách naprosté ticho.
Onen záznam byl pořízený průmyslovou bezpečnostní kamerou, která byla umístěna na jisté budově, u které se nachází přilehlé parkoviště. Tu budovu i ono parkoviště, lze nalézt v jednom malém městečku, ze kterého pocházel i přítomný zástupce starosty. On sám už film viděl několikrát a i přesto se mu stále z toho, co se na záběrech kamery odehrávalo, tajil dech a žaludek při tom cítil až v krku.
Na obrazovce byla vidět řada zaparkovaných aut, která byla slabě osvětlená blízkou pouliční lampou. Údaje v levém dolním rohu prozrazovaly, že se vše odehrálo před necelým měsícem, 6. června, pár minut po půlnoci. Po několika vteřinách vstoupili do záběru muž a žena. Přiblížili se k jednomu z aut, muž zamířil dálkovým ovladačem a zároveň s tím se krátce a jasně rozzářila směrová světla vozu. Žena si otevřela dveře na straně spolujezdce a posadila se dovnitř. Muž šel k zadní části vozu a otevřel jeho kufr…
„Pane Bože!!!“, vyjekl někdo v šeru místnosti a zástupce starosty malého města, agent FBI i armádní důstojník se přistihli při pomyšlení, že přesně takovou reakci očekávali.
Přesně takto totiž reagovali i oni, když ten záznam viděli sami poprvé.
Když si uvědomili, co jim připomíná onen stín, co jakoby vylétl z kufru auta, který otevřel ten muž na záběru.
Když viděli, co a jak se stalo s mužem a po několika vteřinách i s tou ženou…
Když se i oni, tehdy, když viděli film poprvé, ptali sami sebe, jestli viděli dobře ono „stvoření“, jehož podobu jim jejich mozek neomylně poskládal do čehosi naprosto nelogického a přesto tak jasně zobrazeného.
Když se i oni ptali sami sebe, jestli tvor, zvíře, nebo prostě nějaké –„TO“, které opatřeno velikými, trojúhelníkovými křídly, může skutečně existovat…?
Film skončil a všichni měli stále ještě před očima obraz dvou potrhaných mrtvých těl a něčeho strašného, co prostě roztáhlo křídla a – uletělo. V místnosti bylo takové ticho, že bylo slyšet i tikot hodin, visících na zdi nade dveřmi.
„Ehm…asi už chápu, proč jsem tady…“, konečně přerušil to ticho zastřený hlas ornitologa Portagea.
„Jediné, co ale nechápu...“ - rozhlédl se ornitolog okolo stolu – „...je skutečnost, že mezi námi nevidím žádného kněze…“
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
P.S. K napsání téhle ,,minipovídky", mně byl inspirací fakt (no, spíše fantasmagorie), že na spoustě míst světa bylo prý pozorováno zvláštní zvíře, které očití svědci popisují jako obřího netopýra, který vypadá jako ošklivý muž. Má skoro dva metry na výšku, velmi nápadné, veliké rudé oči a dokáže létat. A nemá rád lidi…
V.K.
