Všechno to začalo vlastně už ve chvíli, kdy vojska Saddáma Husajna překročila svou jižní hranici a vtrhla do Kuvajtu. Saddám tvrdil, že Kuvajt je devatenáctou provincií Iráku. Nakonec se ukázalo, že nešlo o pouhou epizodu v dějinách regionu, ale doslova o začátek konce stability na celém Středním Východě.
Tehdy totiž v každé z okolních zemí vládl pevnou rukou někdo, kdo si dokázal podržet moc a zajišťoval v určitém smyslu pořádek. V Egyptě Husní Mubárak, v Libyi Muammar Kaddáfí, v Sýrii Háfiz al-Asad (neplést si s jeho synem – Bašárem al-Asadem), v Íránu to byl Ájatolláh Sajjid Alí Chameneí.
Tito vládcové měli pod palci vše, co se v jejich zemích šustlo. Pak ale došlo k irácké invazi do Kuvajtu a status quo bylo nenávratně porušeno. Západní koalice vyhnala Saddáma a jeho vojska zpět do Iráku, a jak se ukázalo, zejména USA velice zachutnala možnost přímo a svou přítomností ovlivňovat běh regionálních událostí.
Tehdy ještě prezident USA, George Bush (starší) měl dobré poradce, kterým naštěstí dokázal naslouchat, a kteří mu radili, aby Saddáma zahnal zpět, ale dál za hranice Iráku za ním už své vojáky neposílal. Tehdejší americké exekutivě totiž bylo jasné, že pokud by se jim podařilo Saddáma Husajna trvale odstranit z vedoucí pozice Iráku, nastal by v zemi zmatek. Došlo by k bojům mezi různými kmenovými frakcemi, k bratrovražednému boji v touze po uchvácení co největší porce moci. Tehdejší poradci prezidenta věděli, že v takovém případě reálně hrozí vzestup radikálního islamismu, zkrátka přesně to, k čemu došlo, když syn tehdejšího prezidenta, George Bush ml. nedbal na zkušenost svého otce, a snad jako by chtěl celému světu dokázat, že on, syn toho, co Saddáma jen vyhnal z Kuvajtu, to dokáže dovést do „konce“…
Saddám byl odstraněn a Američané se dlouhých osm let snažili vzbudit v Iráku něco, co tam nikdy nebylo (a hned tak nebude…), totiž západní styl „demokracie“. To mělo jediný výsledek, a sice to, že odpor ke všemu západnímu měl až neskutečně živnou půdu, jednotlivé frakce, včetně těch ryze náboženských, se neskutečným tempem radikalizovaly.
Od konce roku 2010 se jako vlna prohnalo arabským světem něco, čemu říkáme „arabské jaro“. V Egyptě padl Husní Mubárak, Kaddáfí byl v Libyii zlynčován, v Sýrii dodnes zuří občanská válka. Ve všech těchto zemích se ať už otevřeně, nebo skrytě (a věřte tomu, že nekecám), angažovaly tajné služby ať už přímo USA, nebo spojenců z řad západní koalice. Prezidenti a jiní čelní představitelé západních států se předháněli v projevech vyzdvihujících směr „demokratického“ procesu v těchto dříve většinou autoritářsky řízených zemích.
Jako by byli všichni slepí k tomu, k čemu došlo v Iráku. Jako by všichni neviděli na vlastní oči, že v zemích, kde je silně zastoupeno islámské vnímání světa, nemůže jako logická alternativa předchozího vládnutí silných „diktátorů“ následovat demokracie taková, jakou ji chápeme my, žijící s úplně jinak postavenými hodnotami a kulturními základy, než jaké mají lidé v zemích Středního Východu.
A výsledek takového omylu?
Řádění a neustálé posilování pozic ISIL (Islámský stát v Iráku a Levantě), tedy uskupení, které má za cíl vybudovat v regionu chalífát zvaný Islámský stát. Z principiu věci je jasné, že k takovému uskupení bude velice, velice vzhlížet spousta nespokojených prostých lidé v regionu. A region, to jsou všechny okolní muslimské státy. A že takových nepokojených lidí, v zemích, kde spousta věcí nefunguje, bude. Vložit své každodenní starosti na hrb Boha, to je přeci tak lákavé…
Pokud se jim to povede, pak teprve Západ uvidí, jaké to je, mít proti sobě sílu zvanou islám. Sílu, se kterou se naši předkové prali od chvíle, kdy vznikla, a kterou se podařilo zastavit až 12 září roku 1683 u Vídně...
O průšvihu války v Iráku jsem napsal kdysi i něco z prózy, a to ZDE
