Lidí, kteří cítí, že musí veřejně prohlásit svůj postoj k migrantské krizi, která souvisí bohužel i s jedním z největších světových náboženstvích, stále přibývá…
A to na jedné straně těch, kteří se plíživého postupu, s evropským systémem hodnot nekompatibilního, islámského náboženství obávají, na straně druhé pak těch, kteří z tohoto takovou obavu necítí.
Nejprve, když dovolíte, se budu zaobírat tou skupinou, která je přílivu uprchlíků spíše nakloněná, respektive tou, která je nepokrytě vítá.
Když sleduji videa a záběry z jejich demonstrací, nemohu si nevšimnout, že jde ve značné, až převažující míře o lidi mladé, někdy dokonce velmi mladé. Nerad se pouštím na tenký led porovnávání vlivu věku u člověka na určité rozhodování, ale v tomto případě se toho odvážím.
Osobně jsem přesvědčený o tom, že právě tato okolnost je dosti vypovídající. Mladý člověk, bez dlouhodobějších a hlubších životních zkušeností, člověk, který je samozřejmě úměrně svému věku nakloněný idealismu a víře v to, že lze vytvořit takovou společnost, kde se budou mít všichni rádi, kde neexistuje bída a lidská zloba, je velmi náchylný k tomu, uvěřit v iluzi a sny. Tito mladí lidé spoléhají na to, že když oni sami budou chtít, a budou tento svůj plán náležitě demonstrovat, že se jim dílo nakonec podaří.
Mám pro ně ale smutnou zprávu – s největší pravděpodobností, hraničící až s jistotou, budou postupem času zklamáni.
Ono se totiž o podobný cíl snažilo nepřeberně generací mladých lidí před nimi, a vždy jen s jediným výsledkem – jejich snaha nakonec VŽDY narazila na hrubou zeď reality, která je (bohužel, vždyť mně osobně by se přeci takový snový svět také líbil…) na hony vzdálená jejich původním snům.
Lidé nikdy nebudou k sobě tací, aby fungovala vize duhy a lásky. Tak to prostě je. Podobně utopistický program měli v začátcích, nebo se jím alespoň zastírali, i komunisté. I oni chtěli vytvořit svět, kde nikdo nebude strádat, všechno bude všech, nikdo se nebude muset před nikým hrbit, a všichni si budou rovni.
Kam tento sen a iluze vedly, víme asi všichni…
Přijde mi, že si příznivci vítání uprchlíků neumí představit skryté a s naprostou jistotou dané problémy, které zatím samozřejmě nejsou patrné, které si ale lidé s většími životními zkušenostmi, danými například odpovědností za budoucnost svých již narozených dětí, dobře uvědomují. Když jsem viděl demonstraci těchto povětšinou mladých lidí, na kterými vlály rudočerné vlajky značící jejich příslušnost k myšlence anarchie, neubránil jsem se povzdechnutí.
No, nezlobte se na mě, ale může rozumně myslící člověk doufat, že je v anarchii to nejlepší řešení budoucnosti a problémů, které se v ní skrývají…?
Za postojem těchto lidí vidím já osobně jednoduchou věc – jistou revoltu proti všem postojům a tradicím, kterými většinou mladý člověk v určité době trvání jeho života jednoduše pohrdá. Možná jim prozradím malé tajemství, že jistý stupeň odporu a oportunismu proti všemu, co představuje reálný svět starších lidí, jsme pociťovali asi všichni.
Až časem člověk přijde na to, že spousta věcí, kterými v mládí pohrdal, je vlastně něčím, k čemu se v pozdějším věku docela rád přikloní. Jinými slovy, na spoustu problémů, které se dnes zdají mladému člověku zásadní a hlavně odsouzeníhodné, je jen jeden lék – čas.
A nyní se pozastavím nad druhou skupinou lidí, nad těmi, kteří dávají nepokrytě najevo svůj odpor proti nebezpečí, které vidí v přílivu imigrantů, pocházejících převážně z muslimského světa.
I mezi nimi se najde dost mladých lidí, a ne všichni jsou postižení snem o rasisticky založené společnosti, snem o radikálním a násilném řešení většiny problémů. Naopak, mnohdy jde o stejně reálně uvažující jedince, jako jsou jejich názoroví, ale starší kolegové. To považuju za dobré znamení. Jsem přesvědčen o tom, že budoucnost není v iluzích a bláhových snech, ale v rozumném přístupu k věci.
A proč tito lidé, ke kterým se počítám i já, veřejně demonstrují své obavy z mas muslimských imigrantů?
Především je to z obavy o budoucnost. Ano, v současné době se naše země nepotýká s tak markantním uprchlickým zatížením, jako některé okolní, bohatší a sociálně neopatrnější státy. To nikdo nepopírá. My, dovolím se vyjadřovat v plurálu, se obáváme nejen vlivu uprchlíků, respektive vlivu zvyků a náboženských dogmat, která si s sebou do Evropy přinášejí, my se především obáváme toho, jak si s problémem, který nás čeká (ne, že ne…) poradí naše politické vedení země, naše zákonodárné sbory, naše vláda.
Ve světle spousty příkladů doslova diletantského přístupu vlády a spol. k současným problémům, se jednoduše řečeno obáváme toho, že se v budoucnu naši politici posadí na zadek před jakoukoliv direktivou a tlakem, které na ně budou vyvíjeny. Jakou mám mít důvěru k vládě a k jejím rozhodnutím, když tato nedokáže ani uchránit informace probírané na Bezpečnostní radě státu, odkud se například v minulých dnech dostaly na veřejnost informace o částce, která byla zaplacena jako výkupné za dvě české unesené dívky?
Z Bezpečnostní rady státu, které se zúčastňují jen ti nejvyšší představitelé země, spolu s nejvyššími špičkami zpravodajských služeb? Z místnosti, kam si nesmí přinést mobil ani předseda vlády…?
To a mnoho dalšího dává mně, a jistě spoustě dalších lidí, důvod k obavám, a hlavně k nedůvěře, že si dokáže náš stát poradit s problémem s uprchlíky, který hrozí být čím dál větší.
Když to opět zjednoduším, tak vlastně demonstrace všech těch možných českých uskupení, které protestují proti přílivu migrantů do Evropy, mají za cíl hlavně protřepat hlavami našich politiků, aby se do budoucna chovali zodpovědně hlavně ke svým zaměstnavatelům – tedy k občanům této země.
Nám, opět se omlouvám za plurál, jde především o to, že si uvědomujeme, jak je vše v současné Evropě ekonomicky a strategicky svázané. Nelze tak tvrdit, že když v naší zemi nestojí davy uprchlíků na našich nádražích, že se nás snad ten problém netýká.
Týká se nás, ať už k výše popsaným jevům dochází v sousedním Německu, bez kterého by náš vlastní průmysl a ekonomický sektor vůbec, trpěl, nebo kdekoliv jinde v Západní Evropě, k níž se hlásíme. Co se bude dít, až s teplým počasím opět vyrazí miliony běženců, zatím přebývajících v Turecku, směrem do Západní Evropy?
Co se bude dít, až narazí na fakt, že chce Německo striktně omezit jejich příval na své území, až zjistí, že podobně se bude vyvíjet situace i na jiných hranicích států, které působily dosud na běžence jako magnet?
Lze snad očekávat, že se ti lidé vydají na zpáteční cestu do Sýrie, Iráku, Afghánistánu, a co já vím, odkud odevšad přišli a přijdou?
Ne, tito lidé se budou snažit uchytit kdekoliv v Západní Evropě, kde to bude jen trochu možné, v Západní Evropě, ke které se i my tak rádi počítáme. A právě pro tento stav už dnes cítíme, že musíme mít nastavená pravidla hry tak pevná, jak jen to je možné. Právě pro to, co se bude dít za pár měsíců na hrancích Schengenu, a pro to, že zatím moc efektivní činnosti v ochraně vnějších hranic Evropy nevidíme, právě proto voláme už nyní, že jsme jednoznačně proti přílivu migrantů do naší země, do naší Evropy, do našich životů. Chceme žít své životy tak, jak jsme vždy toužili, a nechceme mít strach z toho, že až se jednoho dne ráno probudíme, že svou zem, svou Evropu, nepoznáme…
Omlouvám se za délku článku, některé myšlenky ale asi nelze odbýt dvěma větami. Díky za pochopení.
