Ono je to o zodpovědnosti, o zdravém úsudku, o vědomí vlastních možností…
Dlouho jsem váhal, zda o těch dvou dívkách, co jsme už asi většina z nás pokládali za ztracené, vůbec psát. Protichůdné názory, některé takové, s nimiž nemůžu absolutně souhlasit, mě však k tomu nakonec popostrčily.
Nebudu opakovat asi všem známá fakta, jak k únosu došlo, nebudu se ani dohadovat, jak došlo k jejich osvobození, protože ani jedno nemá v tuto chvíli smysl. Smysl podle mě má, bavit se o tom, jak se napříště vyvarovat podobných situací. Myslím si, že je třeba, aby si každý, hlavně mladý člověk bez životních zkušeností, měl možnost uvědomit si, že ne všude na světě je někdo zvědavý na jeho touhu po poznání. Že jsou na světě místa, kde už jeho pouhá přítomnost představuje problém, že ne všude žijí lidé naladění na sluníčkovou notu.
Ano, bez jistého rizika není pokroku, ani bez jisté dávky štěstí. Lze ale mluvit o „přijatelném“ riziku v situacích, které člověk nemůže při nejlepší vůli ovlivnit? Pokud bude někdo chtít lézt na nějakou horu, a přijde bouře, tak to sice také neovlivní, ale může mít možnost zůstat někde pod střechou a počkat, až se bouře přežene. Pokud se vydá přesto na vrchol, pak to není odvážlivec, ale pitomec.
Když ale proti člověku stojí jiný člověk, nepřátelsky naladěný, je to o mnoho horší. Člověk totiž umí ve své vynalézavosti zdokonalovat metody, jak druhému zcela úmyslně ublížit. Pokud je obecně známo, že na nějakém území žije více takových agresorů, než kde jinde, je z hlediska pravděpodobnosti daleko pravděpodobnější, že se případný cestovatel dostane do problémů. To není o žádné zbabělosti, o zápecnictví, o gaučovém způsobu života. To je o schopnosti správně rozlišovat mezi přijatelným rizikem, a nezodpovědným hazardem. Tím, že se deseti lidem podaří nebezpečným územím tajně a rychle projít, bez toho, aby se dostali do konfliktu, nestává se ono území bezpečným.
Já chápu touhu lidí po cestování, i jistou potřebu přijatelného adrenalinu, ale stejně, jako by se asi málo kdo z nich vydal za svým cílem přes proud žhavé lávy, neměl by běžet do náruče lidí, kteří ho opravdu ani trochu nemají rádi.
Ta dvě děvčata si jistě prožila své, za svou chybu zaplatila asi více, než si kdo z nás umí představit. Já jen doufám, hlavně pro dobro jim podobným dobrodruhům – hazardérům, že si z toho opravdu vezmou ponaučení, a že se neobjeví před kamerami s prohlášením, že přesto přes všechno co zažily, šly by do cestování do podobně nebezpečných končin znovu. Je sice pravda, že je důležité, aby člověk po pádu vstal, ale jen hlupák by dobrovolně znovu upadl. Každý by si měl uvědomit, že to, že jsou dívky opět doma, se rovná naprostému zázraku, že jde o něco podobného, jako je přežití zásahu bleskem. Každý by si měl uvědomit, že pravděpodobnost jejich osvobození se rovnala ne nule, ale téměř hodnotě minus jedna. Že ne pokaždé věci dobře dopadnou. Je dobré být optimistou, ale jistý zdravý stupeň pochybností je někdy i přínosem.
Z celého příběhu plyne podle mého názoru to ponaučení, že by si měl každý hlavně zde, na „Západě“ uvědomit, že nejsme všude vítáni. Že jsou na světě lidé, pro které náš život nemá cenu ovce, nebo kozy. Že jsou na světě lidé, kteří jsou úplně z jiného těsta, než jsme my, a že udělají všechno proto, aby nám ublížili. Tak to prostě je, a jen ignorant to přehlíží.
Ne, nechci dnes těm dvěma dívkám nic vyčítat, jsem toho názoru, že obě potřebují nejvíce ze všeho klid a čas. Trochu se obávám, že to, co je uvnitř jejich duší ještě čeká, bude skoro srovnatelné s tím, čím už si obě prošly.
Je jen na nich, aby si odpověděly na otázku, jestli ta touha po dobrodružství stála za to…
