Bohužel nemám v téhle době jinou možnost, jak jinak něco takového udělat, a nezbývá mně, než to udělat touto cestou…
Ahoj,
Kdysi jsem Ti hodně ublížil, a dodnes mě to strašně mrzí. Vím, že jsem tehdy to, co se postavilo mezi nás, neměl dělat. Věř mi, že jsem to tehdy ale opravdu nemyslel nijak zle. Netušil jsem, jak moc se Tě to dotkne, kdyby ano, nikdy bych to neudělal. Když jsme spolu naposledy mluvili, bylo to jen pár dní po smrti mojí mámy, neměl jsem tehdy absolutně sílu a přiznám se – ani odvahu, snažit se chápat ještě starší bolest někoho jiného. Tehdy jsem Tě potřeboval, respektive to, co jsme spolu kdysi prožívali – zase jsem v té své bolesti toužil po hvězdách nad hlavou, oparu nad vodou, kafi ve studeným ránu, po provlhlých maskáčích, a i když jsem už tehdy nekouřil, i po cigaretě skryté v dlani.
Dnes už vím, že jsem se o tohle všechno vlastně připravil sám svou vinou.
Dnes jsem měl v noci sen, že jsme se setkali, a všechno jsme si vyříkali – ty jsi pochopil, jak jsem to tehdy myslel, a co mě k tomu všemu vedlo, já se Ti omluvil, a nakonec jsme si podali ruce (což v tom snu pro mě znamenalo strašně moc, vždyť vím, jak nemáš podobná gesta rád, a přeci ses přemohl, a udělal to…)
Kdysi jsme toho spolu hodně prožili…a přežili. Doslova. Jeden druhému jsme taky zachránili krk, já Tobě tehdy, kdy umřel Karel, a já za Tebe udělal rozhodnutí, díky kterému jsi zase Ty mohl později zachránit krk mně, když jsi zkrotil mašinu, zatímco já se jen potil pod přilbou.
To všechno si stále promítám před očima a doufám, že mně jednou odpustíš nejen ve snu, ale že mi jednou opravdu nabídneš svou pravici. Dal bych nevím co za to, kdybych mohl vrátit čas, ale to bohužel nejde.
Omlouvám se Ti, Petře, asi je to málo, ale víc udělat nemůžu.
