Došlo k celkem očekávatelnému vývoji napětí mezi Teheránem a Washingtonem. Írán naplnil své hrozby a uskutečnil raketový útok na vojenské základny v Iráku, z větší části ovládané USA…
.
Že k něčemu podobnému dojde, muselo být každému po americkém útoku na íránského generála Solejmáního, naprosto jasné. Já osobně na jednu stranu uznávám, že generál Solejmání byl legitimním cílem, k jehož likvidaci se dala vůle USA do jisté míry pochopit. Na stranu druhou však, čím více se ke mně dostává informací, jak to všechno s tím útokem USA na kolonu aut Solejmáního v Iráku bylo, obzvláště ve světle informací, že šlo podle všeho dost pravděpodobně o vylákání Solejmáního do Iráku přímo ze strany USA pod záminku vůle USA jednat se zástupcem Teheránu (Solejmáním…), docházím k závěru, že metoda, čas a místo likvidace íránského generála přestoupila určitou mez, za níž je návrat takřka nemožný.
Spravedlivě musím konstatovat, že vyjednavači se zabíjet nemají, v civilizovaném světě už vůbec ne. Musím ale přiznat, že o zprávě o tom, že Solejmáního vylákaly do Iráku samy USA, zatím nevím na 100%, zda je to fakt, nebo fake-news. Pokud je to ale skutečně pravda, pak ano, pak se americký prezident Trump útokem na Solejmáního dopustil hodně špinavé věci, doslova válečného zločinu, odporujícího všem myslitelným, uzavřeným i nepsaným mezinárodním dohodám.
Na světě už to tak chodí, že je nějaké vládě, nějaké skupině, nebo zájmovému hnutí někdo trnem v oku. Občas se stává, že ten trn v oku je doslova životu nebezpečný. Umím si představit, že například některým lídrům EU musí neskutečným způsobem ležet v žaludku každý politik ve Velké Británii, který má na svědomí brzy uskutečněný Brexit. Pro celou řadu evropských politiků jde o zásadní událost, která může mít velice neblahé dopady na obyvatele jednotlivých zemí EU.
Pokud bychom přijali precedent amerického způsobu řešení „problémových“ a nepohodlných cizích politiků, byly bychom ochotní uznat za legitimní atentát například na Borise Johnsona, ke kterému by došlo z rozkazu a vůle politiky nějaké země EU, třeba Německa…?
Že by třeba Německo vyjádřilo touhu setkat se na jednání s Johnsonem, dejme tomu v Paříži, přičemž by po příletu Johnsona na letiště Charlese de Gaulla, vypálil Bundeswehr dvě – tři rakety a milého Johnsona by usmažil jako míchaná vejce…?
Myslím si, že něco takového si lze představit jen stěží – stále bráno pohledem, že by USA skutečně Solejmáního do Bagdádu vylákaly lstí pod záminkou jednání.
Írán sliboval odvetu, že to myslí vážně, bylo od začátku jasné. Tamní režim si nemůže dovolit nechat celou záležitost plavat, i kdyby sám chtěl, pokud by to udělal, ztratil by před svým vlastním lidem naprosto legitimitu. Bohužel došlo i k tomu, co jsem sám předpokládal, a sice že se Írán nechal slyšet ve smyslu, že pokud USA dnešní noční útok Íránu oplatí, zaútočí tento na Izrael.
A to bude opravdu zlé…
Stejně, jako bylo nad Sluce jasnější, že si Írán nenechá líbit smrt Solejmáního, stejně tak je nad stejné Sluce jasné, že nenechají ani USA noční raketový útok na letecké základny v Iráku bez odezvy. Pokud pak Teherán splní hrozbu a zatáhne do celé záležitosti Izrael, bude se to rovnat vylití kýblu benzínu do ohně.
Paradoxem celé věci je, že sám izraelský premiér Benjamin Netanjahu jasně deklaroval, že s pátečním útokem USA na íránského generála nemá Izrael nic společného, a dokonce zmínil i to, že si Izrael nepřeje být do celé záležitosti zatažen.
To je poměrně neobvyklý postoj k aktivitám USA podobného typu, většinou měly Spojené státy ze strany Izraele doslova podporu, v tomto případě je ale jasné, že Izrael dává od prezidenta Trumpa a jeho nápadů ostentativně ruce pryč. Bohužel to ale asi nebude nic platné a Írán pravděpodobně udělá všechno proto, aby právě Izrael do konfliktu zapojil. Ajatolláhům se tak totiž nabízí silná karta v boji proti USA, Izrael, pokud se skutečně stane terčem íránského útoku, jistě nesklopí uši, ale do konfliktu se určitě zapojí. Pak by se nepodařilo to, co se podařilo v případě první války v Zálivu, kdy se Saddám Husajn snažil útoky za pomoci sovětských raket Scud proti Izraeli taktéž Izrael zapojit do konfliktu, čímž by narušil křehkou alianci USA s regionálními spojenci arabského původu.
Tehdy se ale USA podařilo Izrael přesvědčit, aby vojensky proti Iráku nereagoval, USA pak Izraeli poskytly obranné systémy protiraketové obrany Patriot, které umístěné ve Vardiji, toliko čtvrti Haify, měly pomoci irácké raketové útoky zvládnout, což se podařilo.
Zda se podaří i dnes udržet Izrael stranou konfliktu, je ovšem otázka. I dnes je stále karta, v regionu neoblíbeného Izraele, stále platná a nadmíru silná.
Bohužel se domnívám, že ozbrojená konfrontace mezi USA a Íránem je nevyhnutelná a jaké budou nakonec její hranice je bohužel ve hvězdách.
Svět už si tak nějak zvykl na to, že se například mezi sebou zabíjejí agenti tajných služeb (v tom jsem naprosto zajedno s Karlem Schwarzenbergem, který tuto myšlenku vyjádřil přede mnou), ale zabíjení politiků, nebo jinak významných veličin nějakého státu, ze strany rozhodnutí politika jiného, který se k tomu ještě hrdě dozná a chlubí se tím, to bylo dosud nezvyklé.
Je to hodně zapeklitá věc, Solejmání sice byl cílem, který byl podle všeho rizikem pro celý západní svět, tedy i pro nás, ale k jeho eliminaci asi mělo dojít jinde, jinak a při jiné příležitosti. Takhle došlo k veřejnému výstřelu do tlakové lahve z jasně určeného místa, kulka stále ještě letí a je jen otázkou času a štěstí, jak velikou škodu výbuch té lahve způsobí.
Musím se přiznat k jednomu – po hodně dlouhém čase pociťuju strach…
.
