O ženách už bylo napsáno toliko slov, však kolik jich ale vystihlo o nich skutečnost? Ani já se netrefil, jsem však blázen, tak co bych to nezkusil…
Ó ženy, ženy!
Od pradávna, od Adama, jim po boku, s šelmou v oku kráčí mužů soužení. Co písní, básní, taškařic i tragédií, těch snad víc, sepsáno za věky bylo, aby pravdu potvrdilo, že žena, i když hezká milá, muže k pláči odsoudila.
Když chce žena získat více, tu zamyslí se převelice. Čeho chce a kam chce dosáhne, pouhým malíčkem svět mužů ovládne.
Když muž odmítne ženě přání, zaslouží prý pohrdání. Však tuhle lež vymyslely ženy samy, to ony jí daly požehnání.
A muži?
Ti stejně jako ryby dravé, udičku spolkli rádi hravě.
Už dávno dostaly ženy tajnou zbraň, klín horký a božských ňader pár. Ta zbraň má vícero ostří, je sladká i krutá jak divá saň, odmítni ji a zhyneš naň.
Snad žena našla inspiraci u růže – voní svou krásou, však v mžiku zranit trnem může.
Tajemství ženy o vlivu na muže je v tom, že šelma v nich snadno je přemůže.
A muži?
Ó, jak rádi šelmy akceptují, platí jim zlatem a s chtíčem je milují. Žena když doma se v trn růže změní, muž za děvkou spěchá, rozum v hlavě není. Však netuší blázen, že co stát bude svět, mít otěže bude a sedá na lep.
Stačí jen rukou mávnutí, když prdelkou žena zavrtí a muž je hned tvárný jak od včely vosk, už vidí se jak je sám pro šelmu kost.
A staří muži a mladé ženy?
Jak snadno se stane muž nevážený.
Za mlada smál se převelice, když viděl hloupé starce v drápech lvice. A co udělá ke stáru vlastně on sám?
Stejně jak blázni, kterým se smál, slepě a ochotně, krotce a bláhově poběží ke lvici, vskočí jí v chřtán.
Ani nejmocnější muž, ať moudrý a bohatý, však starý a plešatý, nikdy nezastaví ten času nůž.
A mladým ženám vždy postačí, když hlavu svou koketně natočí. S jiskrou v oku, s dlaní na útlém boku, zadečkem zavrtí a starce tak snadno naruby obrátí.
A ten blázen bláhový okovy stáří odhodí. Co na tom, že auru blázna, co ztratil rozum, nádoba prázdná, si sám a s chutí přivodí…?
Na tuhle nemoc se nenašel lék, nic neplatí moudrost, již přinesl věk. Než jednou se Země otočí, než okolí pozvedne obočí, žena, ta mladá svůdnice, si starého blázna kol prstu obtočí.
Směšné a hrozné, jak žena ochočit si může, když chce a krásná je trochu - stárnoucího muže.
A mladíci?
Ti se dobře baví. Přejme jim to, vždyť věk jim pravdu tají. I na ně čeká v čase ukrytá kletba, co na ni zatím nikdo z nich nedbá. I oni jednou skončí ve chřtánu lvice, však zatím je nechme, v nevědomosti spíce.
Zatím s ženami starců milostné hry tajně hrají, milenkám těm tělesné rozkoše dopřávají.
A starci?
Ti zatím účty platí, vedle sebe děvku, však přesto se cítí přebohatí.
Ó ženy, ženy!
To sám ďábel ve vás vetknul pokušení. Bez vás se věru žíti nedá, však s vámi?
Ó běda, běda!
To jablko ze stromu poznání, co utrhla ruka Evy, ten plod z ráje hadem požehnaný, snad vypadl z kapsy satanovi.
Ó ženy, ženy!
Vaše krása, vůně a pohled smělý, kdo narodí se mužem, je zatracený…
