O panu Kuberovi a jeho smrti už psal kde kdo. Jak už to bývá, od chvíle, kdy zemřel, hledá se viník. Jako by někteří lidé nechápali, že některá tragédie žádného jasného viníka mít nemusí…
.
Někdy jde o řadu událostí, které jsou řekl bych – zákonité. Jdou po sobě, jako jsou korálky navlečené na šňůrce, jejich logika a posloupnost jsou neúprosné a dost často i … předvídatelné. Jen občas ne pro každého.
Jako jo, jeho smrt je tragédie, srovnatelná se smrtí každého člověka, který tady ještě mohl nějaký ten čas být. Jeho smrt je v současnosti dávána do spojitosti s jeho plánovanou cestou na Tchaj-wan, respektive s prý tlakem, který na něj v této souvislosti mělo vyvíjet čínské velvyslanectví, a své si prý přidala i „čínská klika“ na Pražském Hradě.
Já osobně ani na vteřinu nepochybuju, že takový tlak skutečně probíhal, a sice proto, protože se ani nic jiného nedalo čekat. A vsadím se s každým, kdo přijde, že nic jiného nečekal ani sám pan Kubera.
Pan Kubera byl prý mužem pevných zásad, který nesklonil hlavu ani v dobách, kdy u nás svým dlouhým pařátem vládnul rudý moloch až ze vzdáleného Kremlu. Vždy prý věděl, kde chce stát a proč. Věřím tomu, není sebemenší důvod, proč bych tomu nevěřil. A věřím i tomu, že takový morální postoj ho vedl nakonec k tomu, že chtěl natruc všem, komu by to mohlo vadit, navštívit jako předseda českého senátu právě Tchaj-wan.
Pan Kubera ten plán cesty na Tchaj-wan udělal - a to si asi nebudeme lhát, hlavně proto, aby Číňany a některé naše jejich zdejší poskoky nakrknul. Takže sorry jako, ale čekal snad on, nebo někdo jiný, že žádná reakce ze strany Číny a spol. nepřijde?
Že si Číňani před jeho plánem sednou na zadek? Všichni, jistojistě i včetně pana Kubery věděli a vědí, že jsou v Číně na Tchaj-wan hákliví, jako býk na rudý hadr. Jejich reakci musel každý přemýšlející člověk předvídat, a tak se nemohl nikdo jejich tlaku divit.
Když byl pan Kubera za hrdinného a zásadového na začátku svého smělého plánu, měl jím být až do konce – a já myslím, že byl. Já chápu jeho rodinu, že se snaží celé té věci s jeho smrtí porozumět a že ve svém žalu i hledají viníka jeho infarktu. Když si odmyslím možnost, že by se měli podívat na jeho útraty za cigarety, stejně mi zůstává myšlenka, že svůj podíl na všem mělo jeho vlastní rozhodnutí...
On věděl, jakou bouři nevole svým plánem vyvolá, věděl, že na něj budou jistí lidé tlačit. Nesnímám vinu za bezpáteřní postoj z některých našich hradních loutek, jen si plně uvědomuju jejich pohnutky a logiku jejich reakce na Kuberův plán.
Nesnímám ani vinu za despotickou politiku jedné Číny právě z Číny, jen jsem schopný chápat, že se takto prostě projevují. Ani mně se to nelíbí, ale taková je realita.
Realita, kterou znal dobře i pan Kubera, dokonce on, jako druhý nejvyšší politický představitel v naší zemi, si musel být vědom takových jemných nuancí politického zákulisí, tlaků a pletichaření v něm, je taková, že Čína bude vždy tlačit na každého, kdo se bude snažit nabourat její politiku „jedné Číny“.
Samozřejmě, že nevím, jaký tlak přesně byl na pana Kuberu v této souvislosti vyvíjen, ale ať už šlo o cokoliv, měl se na to připravit.
Když zásadově taháte tygra za ocas, a dokonce přibližujete špičku své nohy k jeho varlatům, musíte být zásadoví až do konce.
Věřím tomu, že pan Kubera zásadový až do konce byl, měli by být ovšem tací i všichni, kteří mu v jeho plánu pocuchat hřívu Číně veřejně fandili a kteří ho hrdinně vystrkovali před sebe, aby bylo všem jak v Pekingu, tak na našem Hradě jasné, jak dokážeme plivnout daleko.
Nedávno pan Ovčáček sdělil národu, že prý pana Kuberu k uskutečnění jeho plánu nutili někteří senátoři. Myslím, že se pan Ovčáček nevyjádřil přesně, pochybuji totiž o tom, že by někdo ze senátorů přímo na pana Kuberu tlačil. Na druhou stranu si umím dost dobře představit zodpovědnost ve svém vlastním nitru, jakou musel pan Kubera v souvislosti s plánovanou cestou na Tchaj-wan právě před některými lidmi cítit.
A právě ona zodpovědnost ke svým vlastním zásadám mohla být oním senátním „tlakem“ který měl mluvčí Ovčáček na mysli.
Kdysi jsem zažíval něco podobného, i když významově nesrovnatelného. Na učňáku jsme měli grázla, který ubližoval slabším. Jednou jsem se s ním v dílně dostal do křížku, ale mistr nás srovnal oba do latě. Ještě v zápalu boje jsem na toho výtečníka zařval, že mu dám do držky venku před fabrikou, až půjdeme domů.
Ten kluk byl mnohem silnější než já, uměl se rvát lépe než já, ale co naplat, už jsem to jednou zařval a nedalo se couvnout. Ostatní kluci mi fandili, podporovali mě, hecovali, těšili se na ten mač.
A já prostě už nemohl couvnout, tedy mohl, ale asi si každý umí představit, kam až bych v takovém případě klesnul jak v očích ostatních, tak hlavně v očích svých vlastních.
A tak jsem dostal před fabrikou jedno odpoledne parádně na držku, ale přežil jsem.
Pan Kubera bohužel takové štěstí neměl, ale i on věděl, že couvnout nemůže.
Necouvnul, a zemřel. Jeho srdce neuneslo tlak, který sám svým rozhodnutím rozpoutal. Nebyla to ničí vina, o tlaku věděl a myslím, že do jisté chvíle si ho i užíval.
Takový je život…
.
.
