… se říká, že dříve či později zaútočí. Všichni to vědí, a hodně lidí se na to asi dokonce těší…
Státy EU ruku v ruce s USA vytahují z klobouku jednu sankci proti ruským představitelům a firmám za druhou. Marně si lámu hlavu nad tím, zda někdo z vrcholných politiků, kteří za těmito sankcemi stojí, vůbec věří tomu, že by mohly splnit účel. Každá nová sankce namířená do Ruska přeci nemůže z principu věci oslabit vliv prezidenta Putina na jeho lid. Naopak, každá sankce, kterou bude ruský člověk cítit jako další z mnoha důkazů bezpráví (viděno ruským pohledem…) páchaném cizími státy na matičce Rusi, jen utvrdí názor, že se ruský člověk musí postavit po bok svému „vůdci“, proti zbytku světa.
Rusové to tak měli vždycky, vždycky měli někoho, ke komu potřebovali vzhlížet, v jejich kultuře hraje obrovskou roli kult osobnosti národního hrdiny.
Putin tedy může sankcemi Západu ve své vlasti jen získat, z čehož plyne, že tato taktika Západu je od základu špatná a naprosto kontraproduktivní. Umožňuje Putinovi hlásat – „…vidíte, občané Rusi, co vám dělají, jak vám ubližují? To si nesmíte nechat líbit, pojďte se mnou, já vám ukážu cestu, v jejímž cíli získáte zpět svou čest a obhájíte velikost svého národa…“
Pokud Západ spoléhá na to, že v důsledku sankcí proběhne v Rusku něco jako samo-ozdravný proces, při kterém sami občané Ruska, zaskočení sankcemi, které by se jich snad mohly nějak dotknout, odstřelí Putina pryč od kormidla, pak jsou na tom západní politici s politickou předvídavostí ještě hůře, než si lze pomyslet. Spíše mi to ale bohužel připadá, že politici z EU a USA vědí co dělají, počítají přesně s tou reakcí Putina a jeho lidu, jakou jsem popsal výše.
A to mě děsí.
To by znamenalo, že v jejich plánech (představitelů EU a USA) nehraje roli obyčejná lidská hloupost, ani vlastnost přirozená lidskému pokolení, jako je svalování viny za vlastní politický neúspěch na druhého (zprasená „revoluce“ na Ukrajině a dosazení prezidenta, který se dříve nebo později stane vůči zájmům Západu neřízenou střelou…), ale jen a pouze snaha vyprovokovat Rusko k válečnému konfliktu.
Netvrdím, že by se mělo Putinovi ustupovat, ale myslím si, že se na něj musí jít úplně jinak. Putin je samozřejmě také pěkný „ptáček“, jenž jak to přese všechny zprávy zmanipulovaných západních médií vypadá, pořád tahá za delší konec provazu. Přijde mi, že si představitelé EU a USA vůbec neuvědomují, že podoba Evropy, jakou jsme znali dosud, je nenávratně pryč. Je třeba na tuto vzniklou situaci reagovat adekvátně a flexibilně, a ne se snažit za každou cenu a neúčinnými prostředky udržet status quo.
Západ byl až dosud zvyklý na to, že Rusko v posledních dvou desetiletích nehrálo na poli evropské politiky až tak výraznou roli, protože se potýkalo hlavně se svými vnitřními problémy. Jenže ta doba, jak už jsem napsal, je minulostí. Putin a jeho Rusko se prostě přihlásili dost hlasitě o místo velmoci, kterou už nelze pokládat za druhořadou. Svět byl v poslední době zvyklý na to, že hlavní slovo měly v běhu věcí USA.
A to už neplatí.
Když se sejdou dva silní jedinci, a uvědomují si, že rvát se nemá smysl, musí spolu jednat. Ale za podmínek, že musí jeden druhého brát a respektovat jako rovnocenného partnera. Rusko se o právo na „uznání“ prostě přihlásilo, a Západ je z toho v šoku. Ukrajina se svou občanskou válkou je v tomto stavu věcí něčím, jako je šachovnice plná figurek, které dva protihráči používají ke hře mezi jimi samotnými.
To je strašné, ale dějiny znají takových případů mraky, lidstvo už je takové. A jak je z dějin známo, malé národy se prostě stávají figurkami na šachovnicích těch velikých. Někdy se ptám, jak by současná situace vypadala, kdyby na místě Putina seděl někdo horkokrevný, jako je ukrajinský Porošenko, a na místě Obamy někdo, jako Dick Cheney.
Asi by byli dva psi zahnaní do stejného kouta, a pokousaný už by byl celý svět.
Je třeba z koutů nabídnout průchod, protože jiná šance na úspěch není.
