Dnes se budu zamýšlet nad současnou situací kolem mladých lidí, kteří nastupují poprvé do vlaku zvaného zaměstnání. Hlad po pracovnících je všude možně, hlad pracovníků, zejména těch mladých, je však větší…
.
Slýchám to všude okolo sebe – moji známí a přátelé, každý z úplně jiného oboru lidského konání, komentují jednu a tu samou věc hodně podobně. Většinou lamentují nad situací okolo nově nastoupivších spolupracovníků a spolupracovnic, kteří a které doplňují jejich řady na pracovištích.
Problém je zejména v tom, že mladí a absolutně zkušenostmi nepolíbení noví pracovníci, mají mnohdy velice přehnané nároky a požadavky, bohužel neodpovídající jejich profesní kvalitě. Protože často přicházejí do zaměstnání bez jakékoliv praxe, jsou zejména v počátcích pro firmy a pro jejich starší zaměstnance spíše přítěží. Musejí být neustále pod dohledem zkušenějších pracovníků, kteří tak ke své vlastní práci dostanou na krk ještě povinnost vyrobit z pole neoraného něco, alespoň trochu úrodného.
A to není leckdy nic jednoduchého.
Takový mladý člověk po škole musí projít dost zásadní změnou postoje k životu, k povinnostem, k odpovědnosti nejen za svou práci, ale i za směr svého konání k souladu s konáním celého týmu.
Je odjakživa určitým znakem mládí, že co mu chybí do pokory, to mu přebývá na sebevědomí. V dnešní době ale bývá myslím toto pravidlo posunuto ad absurdum. On je totiž rozdíl mezi sebevědomím a něčím, čemu spíše sluší přízvisko drzost.
Vzpomínám na svá vlastní mladá léta, na dobu, kdy jsem se po vojně, která prakticky následovala hned po vyučení, ocitl v tovární hale vysočanské Pragovky. Také jsem si samozřejmě myslel, že jsem pojedl Šalamounovo tento, ale na druhou stranu jsem naprosto chápal a hlavně respektoval, že jakožto totální zelenáč bez praxe NEMOHU mít nárok na stejné, nebo nedej bože ještě vyšší zařazení do platové třídy, než měli chlapi – fachmani, co měli nejméně čtyři křížky na hrbu a za sebou více pracovních kroků pozadu, než jsem já do té doby odběhal popředu.
A v tom vidím v dnešní době dost zásadní rozdíl, ve kterém neobstojí argumentace dnešních mladých lidí, že tehdy přeci byla jiná doba, jiný režim a bla bla bla.
Principy by měly platit stále stejné – ukaž, co umíš, pak si teprve řekni, co za to chceš. Bohužel, dnes je hodně mladých lidí odkojených reklamami a seriály, které jsou absolutně mimo skutečnou realitu života, vidí v nich jiné mladé lidi – úspěšné, bohaté, bezstarostné, zdánlivě bez závazků a povinností, kteří si jen užívají života plnými doušky a s plnými kapsami peněz, moderních mobilů a co já vím čeho všeho.
Tato skutečnost se pak v praxi odráží tím způsobem, že přijde mladý uchazeč o zaměstnání, který může nabídnout mokrý glejt o dosaženém vzdělání, pak snad už jen s bídou nějaký ten cizí jazyk a slib, že je ochotný ráno vstávat pravidelně do práce. Za tyto „komodity“ požaduje nejméně služební auto i do soukromého použití, mobil té nejnovější řady, komp, co na něm bude moci doma valit i hry, samozřejmostí jsou pak všelijaké ty benefity, jako je dovolená navíc, poukazy na rekreaci a wellness, stravenky a plat bratru, ať nežerou, čtyřicet pět brutto.
A kmenový zaměstnanci firmy, co u ní pracují už nějaký ten pátek, co jí dali kus svého života a odevzdali hodně umu, co v nich je, aby si ukroutili hlavy.
Situace na trhu práce s nedostatkem pracovních sil je dnes tak zoufalá (což je na jednu stranu dobře, že je nízká nezaměstnanost…), že si mnohdy tito mladí kabrňáci své požadavky zejména u větších, zahraničních a bohatších firem vydupou.
To ale svým způsobem pokřivuje situaci - mnohým jiným firmám totiž nezbývá, než se takovému trendu přizpůsobit, což v mnoha případech zavdává příčinu pro zlou krev mezi „staršími“ zaměstnanci a nově příchozími.
Roztáčí se tak spirála, která by se dala asi nejpříhodněji nazvat – za hodně peněz – málo muziky.
Otázkou pak ale je, jak dlouho bude trvat, než se nám všem z toho kolotoče, postaveného na hlavu, ta hlava nepěkně zamotá…
.
