Ať už se nám to líbí, nebo ne, Evropa se v poslední době, během uprchlické krize, názorově rozdělila, a to nejen na úrovni vlád, ale i na úrovni běžných mezilidských vztahů. Výjimečné nejsou ani názorově rozpolcené rodiny...
Jedni si neumí představit budoucnost Evropy se statisíci přistěhovalci z muslimských zemí, druzí si naopak neumí představit svět jinak, než dokonale promíchaný Babylon, kulturně, nábožensky, úrovní představ životních hodnot.
Každý má právo na názor, ve finále by však měl zvítězit ten postoj, který má nejblíže k realitě. Položme si tedy jednoduchou otázku - je reálné, aby Evropa fungovala ve smyslu, jak si my, Evropané, fungování vyspělé společnosti představujeme, v podobě slepence určitých křesťansko-západních hodnot, a hodnot, které ke svému fungování vyžaduje islám?
Je možná úzká a hlavně smysluplná a produktivní spolupráce lidí, kteří mají tak odlišný pohled na svět, na život, na smrt, pohled jednoho na druhého, lidí na jedné straně vyznávajících islám, a na druhé straně všechno možné, jen ne islám...?
Já osobně jsem přesvědčený o tom, že taková spolupráce není možná, pokud nemá být jejím cílem široká cesta do pekla vzájemné nevraživosti, až nenávisti.
Z mého pohledu viděno, měli bychom si přiznat, že pro oba tyto směry, tedy pro islám, a naproti tomu křesťansko-západní kulturu, prostě není dost místa ani v realitě, ani v Evropě. Takový slepenec nemůže fungovat, nikdy co tato dvě náboženství existují, nefungoval. Co nám dnes dává domýšlivou nadutost, že dokážeme rozlousknout problém, se kterým se potýkalo už mnoho a mnoho generací před námi? Vždyť slučovat islám s evropským stylem života je stejné, jako byste se pokoušeli zapálit vodu. Někteří lidé přesto prosazují přijímání plíživého podílu islámu na evropském dění. Jsou to všichni ti, co se vzletnými slovy o údajných hodnotách evropanského humanismu trvají na přijímání uprchlíků z muslimských zemí.
Existence takových lidí mně osobně klade otázku, zda jsou tito lidé v naší společnosti vlastně šťastní, zda nejsou doslova neukotvení v naší kultuře, ve vizi, kterou by měla Evropa směrem ke své budoucnosti mít. Přemýšlím nad tím, co jim vadí na tom všem, čeho Evropa dosáhla, že to chtějí hodit do placu ve hře, ve které nelze vyhrát? Nejde jen o "běžné" občany, jde i řadu evropských politiků, jistě je nemusím jmenovat. Podle mého názoru mají politici ten problém, že mají tendence zaměřit se spíše na malé problémy, než na ty velké. Snaží se navazovat z jednoho malého na další malý problém, to je totiž snadnější, a během volebního období spíše uskutečnitelné, snaží se pokračovat ve vyjetých kolejích. Problém pak ale je, když se vyskytne větší bubák. Pak může nastat nezvyklá situace (které jsme podle mého názoru právě svědky...),co totiž dělat v případě, když ty koleje za zatáčkou najednou končí...?
A právě v tuto chvíli dochází ke srážce líbivých teorií s nehezkou, ale stále pravdivější realitou. Otázkou tak zůstává, kdo nakonec zvítězí - budou to v realitě neukotvení teoretici, kteří se stále dokola snaží protlačit svůj hezky ohlazený a kulatý kolík teorie do ostře hranatého otvoru reality...?
