Doma mám spoustu knih. Některé jsem si pořídil sám, některé mi koupili kdysi dávno rodiče, a některé jsem po rodičích zdědil. Na čtení už bohužel není tolik času, jako dříve, ale stále si říkám – jednou…
.
… jednou, třeba až budu v důchodu, až mi bude více než šedesát, ke kterýmžto narozeninám mám u ženy už dávno objednaný dárek – houpací křeslo, tehdy sáhnu po starých knihách, které už ztratily onu vůni nově otevřené, čerstvě zakoupené knihy, aby začaly vonět jinak.
Aby začaly vonět zašlými časy, v myslích často nalakovaných na růžovo…
No, situace se má tak, že občas, když se nade mnou Pán Bůh a šéfové slitují a najde se více času než těch sotva dvacet minut před usnutím, sáhnu už nyní, ještě daleko před časem houpacího křesla, po nějaké té starší knížce. A právě tehdy začíná můj plán houpání a čtení starých knih dostávat povážlivé trhliny.
Nevím, čím to je, snad jen tuším, ale pravda je taková, že se do knihy, kterou jsem kdysi miloval a v dávných dobách, třeba v rozmezí svých 16 - 25-ti let, jsem ji četl opakovaně rok, co rok, se dnes nedokážu znovu do takové knihy začíst, ani kdybych se rozkrájel.
Najednou nedokážu ocenit dobrodružství Robinsona, knihy Karla Maye jsou pro mě najednou „nečitelné“ a co mě nejvíce mrzí, už ani ty temné uličky a příběhy Rychlých šípů ve Stínadlech, mě absolutně neoslovují. Ale nejen to, ani detektivky Eda Mac Baina, ani Jacka Schaefera Muž se srdcem kovboje, nebo Jezdec z neznáma, mě najednou „nebaví“. Mauglí mě najednou nudí, Tarzan mi přijde opravdu ztracen v pralese mého dnešního vnímání. Dokonce i Arthur Hailey a jeho Letiště, Penězoměnci, nebo Hotel, mě nedokáží vtáhnout dál, než na pár prvních stránek a znovu se vracejí na své místo v knihovně.
Mám takovou teorii, proč tomu tak najednou je. Jedna věc je samozřejmě prožité zkušenosti, které dnes mám, ale v době prvního čtení těch starých knih mi chyběly, další věc je podle mého dnešní doba, která nás všechny, nebo alespoň mě osobně, semlela podle svého. Dnes, jako by mě už nudily pasáže týkající se například rodinného života románového hrdiny, nebo jakékoliv části knih, které se přímo netýkají nejdůležitější zápletky příběhu. Dnes jsem zvyklý číst vše „ve zkratce“, jakoby kliknutím počítačové myši, a tím pádem ve zlomku vteřiny dostávám před sebe to, co před sebou mít chci.
Informace dneška, například zprávy, jsou toho příkladem, dnes mě nezajímá nějaká omáčka okolo, dnes chci fofr – akci - reakci a šup, jedeme dál na další událost…
A pak se mi dostane do ruky stará kniha, která po mě vyžaduje odpoutání se od prošlých let, od rychlosti dneška, chce po mě najednou klid a dlouhé potápění se ke dnu příběhu, kde se hodně hluboko skrývá pointa, vrah a potvrzení nějaké vlastní myšlenky, tipu, kdo je vrah, jestli příběh dopadne dobře, nebo špatně, jestli a jací hrdinové se příběhově dožijí poslední stránky…
A já se přiznám, že už tohle nějak neumím, už jsem ztratil onu schopnost užívat si příběhu se všemi jeho vedlejšími větvemi a odbočkami. Staré knihy (až na pár výjimek…) mě najednou nebaví číst.
Máte to někdo podobně, nebo v tom jedu sám…?
.
