Měl veliký vztek. Takový, při kterém jeden cítí doslova žár uvnitř svého těla, spalující, zničující, žár, co hrozí přerůst v obrovský průšvih…
Vůbec nechápal, kde vzala tu odvahu. Vždycky byla taková šedá myška, neprůbojná, ovladatelná. A najednou se sebere, sbalí věci sobě i malé a…
…a on sedí v hospodě, v hospodě, kde nikdy před tím nebyl. Letí žár dohnal spoustu lidí k orosenému podvečernímu půllitru, jenže jeho případ byl jiný. On hasil vztek.
Protože byl pátek, léto v plném proudu, zavírací hodina nebyla jasně vytýčena. Byl opilý, ale ne zas tak moc, aby nedokázal vnímat realitu. Během večera si prošel několika stádii duševního rozpoložení. Nejdřív měl vztek na ni, pak na její rodiče. Pak mu bylo líto jejich společné dcery, nakonec mu bylo líto jen sebe samotného.
Přestal vnímat čas. Vzal si svůj zpola plný půllitr a vyšel ven před hospodu. Tam, pod starým kaštanem, stál v nočním konečně chladnějším vzduchu opřený o zábradlí, a do jeho mysli se úměrně hladině alkoholu začala pomalu vkrádat rezignovanost.
Na vteřinku se mu zdálo, že se ochladilo ještě víc, ale byl to jen takový malý závan.
„Koukám, že nevíš kudy kam, co…?“ ta otázka ho zastihla zcela nepřipraveného, ne snad proto, že byla pravdivá, ale proto, že si toho muže, stojícího jen pár kroků od něho, nevšiml dříve. Stál opřený o to samé zábradlí jako on, díval se nahoru jako on, ale byl starší než on.
„Cože?“ na víc se nezmohl.
„Nebuď pitomec, jako jsem byl já. Teď máš vztek na ni, lituješ sám sebe, a přitom bys měl litovat ji a na sebe bys měl mít vztek.“
„Já vám vůbec nerozumím…“ nikdy si nemyslel, že je možné během pár vteřin vystřízlivět.
„Nerozumíš? Tak to pak až přijdeš domů, tak tam najdeš ji i s malou, všechno bude v cajku, a ty tady dneska vlastně jen zapíjíš horkej den…“
Někdo otevřel dveře od hospody, a na plácek pod kaštanem dopadl pruh světla. Byla jím trochu osvětlena i tvář toho muže, co se mu pletl do jeho zapíjeného žalu. Starší chlápek, hubený, na hlavě tak trochu legrační chumáče, i přes jeho věk, stále černých vlasů. Dveře se zavřely, a svět se zase pohroužil do tmy.
„Je to pitomá nána, já na ni přeci nebyl nějak zlej. Myslím…“
„Myslíš blbě, choval ses k ní jako dacan. Nečekej, že ona přileze k tobě. Ale ani jí teď chvíli nelez do cesty. Začni se ale krucinál konečně snažit, aby o tobě lidi přestali mluvit jako o chlapovi, před kterým si každý raději přejde na druhou stranu chodníku. Začni se sebou něco dělat, a modli se, aby ti to šlo. A aby se o tom k ní něco doneslo, jinak se na tebe vykašle definitivně. A zůstaneš sám. Teď to ještě nebude tak hrozný, ale jak půjde čas, a ty budeš stárnout, bude ti samota lézt na mozek čím dál víc. Jinou nenajdeš, respektive si jinou neudržíš, jestli nezačneš něco sám se sebou dělat…“
Zase otevřené dveře, opět ten kužel světla, někdo odcházející zakašlal, a on se za ním ohlédl. Když znovu zavládla tma, zjistil, že i ten chlápek co se mu snažil házet vidle do jeho života, asi odešel.
O zábradlí se už krom něho nikdo další neopíral, a zase mu začalo být v té letní tropické noci horko. Když nad tím tak přemýšlel, nechápal, co to bylo za chlápka, jak mohl vědět o jeho trablech, když tady v té hospodě nikdy před tím nebyl, volba na ni padla úplně náhodou, když šel pozdě odpoledne po horkem rozpálené ulici.
„Divnej chlápek…“ řekl si. Dopil pivo, a vydal se k tmavému obdélníku dveří, který ze shora neosvětloval ani neonový reklamní štít. Vzal za kliku, ale bylo zamčeno, poodešel stranou, aby nahlédl do okna, ale viděl jen tmu. Položil prázdný půllitr na schod a šel domů. Vůbec si nevšiml tabulky připevněné na dveřích, která hlásala, že hospoda je z důvodu rekonstrukce už dva měsíce zavřená…
Šel okolo té hospody asi tak za měsíc. Dětem už pomalu končily prázdniny, už nebylo takové vedro, ale chuť na jedno před spaním měl. Zašel do lokálu, a trochu se podivil, že to tam vypadlo úplně jinak, než při jeho poslední a zároveň první návštěvě. Všechno dýchalo novotou, tak trochu na úkor poctivé patiny, kterou by měla každá správná hospoda mít. To víte, hospoda po rekonstrukci…
Objednal si pivo, otočil se čelem do lokálu a přes okraj sklenice (matně si vzpomněl, že tehdy, když tu byl prvně, tady měli poctivé půllitry, a ne tyhle slabostěnné trapné sklenice…) si prohlížel jeho osazenstvo. Aniž by si to plně uvědomoval, hledal očima muže, se kterým si tehdy povídal před hospodou pod starým kaštanem. Mezi štamgasty u jejich stolu ho neviděl. Odešel k jednomu prázdnému stolu se třemi židlemi, posadil se a zapálil si cigaretu. Pak jeho oči padly na stěnu nad stolem právě štamgastů. Bylo tam několik dřevěných destiček s vypáleným písmem, co prozrazovalo existenci nějaké trampské osady, pár namalovaných vtipů, několik fotek. Na jedné z nich byl vyobrazen chlápek, s trochu legračními chumáči, i přes jeho očividný věk, stále černých vlasů. Na dolní části té fotky bylo černým fixem napsané heslo –„Nebuď pitomec, jako jsem byl já“.
Zvedl se a přistoupil ke dvěma mužům, co u stolu seděli.
„Chlapi, omlouvám se, že vás ruším, ale kdo je ten chlápek tady na tý fotce? Je možný, že by dneska přišel?“
„Tak to možný určitě není…“ změřili si ho oba udiveným pohledem, a jeden z nich se dal slyšet… „Franta se uchlastal před rokem a půl. Co mu utekla stará i s děckama, šlo to s ním z kopce. A přitom to byl jinak docela fajn chlap…“
