Nemohu tam jít, protože nesouhlasím s tím, co Milion chvilek hlásá, požaduje a plánuje. Kdybych tam šel, přišlo by mi, že nevím, co chci. Kdybych tam šel, asi bych nechtěl demokracii...
.
A co že to tedy vlastně chci?
Chci, aby i nadále v naší zemi panoval demokracie. Ne demokracie „Milionkařů“, ne demokracie jen Babiše, nebo jen Zemana, ale prostě obyčejná demokracie bez přívlastků.
Ono totiž demokracii nelze vykládat jen pohledem jedné názorové skupiny, nebo jedné osobnosti, demokracie je určitý sled událostí, je to území, které má své určité mantinely, ne že ne, ovšem ty mantinely nesmějí být svobodu názoru uzurpující.
Dalo by se zjednodušeně říci, že demokracie je především o svobodě názorů. Právě proto, protože ji dnes máme, protože dnes požíváme tu čest ji mít, právě proto mohou i lidé z Milionu chvilek pořádat demonstrace za své názory. Demokracie ale rozhodně není o tom, že když někdo s těmi názory „Milionkářů“ nesouhlasí, že by neměl mít právo říkat si demokrat.
Jedna věc je moci svobodně hlásat svůj názor – svou pravdu, druhá věc je tvrdit, že jen ta moje pravda je ta ryzí demokracie.
Jak už jsem předeslal, demokracie má určité „mantinely“. Těmi mám na mysli především určitá pravidla, která jsme si skrze naše zákonodárné zastupitele určili. Mezi taková pravidla bezesporu patří, že když někdo vyhraje v demokratických a svobodných volbách, nebo když se mu po tomto státotvorném aktu podaří sestavit vlády schopnou koalici, má mít možnost vládnout.
Ne každá vláda je dobrá, ne každý premiér, nebo jednotlivý ministr musí být nutně dobrý. V případě ministrů dochází běžně k obměnám, v případě premiéra už to tak jednoduché není. Tak jsme si to ale určili v pravidlech hry, pravidlech, která by se neměla měnit v průběhu hry jen proto, protože se nám, nebo někomu od vedle náhodou zrovna ten a ten premiér nelíbí. To se nám přeci v minulosti stalo již mnohokrát a jistě to naši vlast ještě mnohokrát čeká, že si do čela své vlády bude přát někdo někoho jiného.
Od takové změny ale právě jsou ony svobodné volby – svobodné opět bez přívlastků. Na Milionu chvilek mi vadí (mimo jiné) například to, že srovnává své akce za své názory s akcemi a událostmi z doby před třiceti roky, kdy také lidé za něco demonstrovali. To srovnání je ale naprosto liché, kulhající ne na obě, ale na milion nohou. Tehdy, v roce 89´šlo přeci o něco úplně jiného, šlo o změnu celého režimu, ne o sesazení jednoho politika, nebo lidí na něj napojených. Tehdy šlo doslova o absolutní převrácení všeho, co až do té doby po dlouhých 40 let ovládalo naše životy.
Jde snad Milionu chvilek o převrácení všeho, co bylo za uplynulých 30 let vytvořeno…?
Pokud ano, pak by bylo nutné mít se před takovou snahou setsakra na pozoru, pokud ne, pak tedy z logiky věci nelze srovnávat listopady roku 1989 a 2019.
Víte, i já mám problém s panem Babišem, i v mnoha ohledech s panem Zemanem. Přesto si ale říkám, že nelze v momentě, kdy se mi tito nelíbí, vyměnit je za jiné mimo volební místnost. Milion chvilek prý po panu Babišovi bude na svém Letenském sobotním shromáždění požadovat, aby se zbavil Agrofertu a svého vlivu na média, nebo aby odstoupil.
To mi s prominutím přijde asi tak stejně komické, jako když Jára Cimrman v zájmu zapamatovatelnosti historických dat prý po císaři Františku Josefu I. chtěl, aby v zapamatovatelném roce 1900 buď odstoupil… nebo alespoň zemřel.
Když před sebe postavíme slovo – „demokracie“ a podíváme se na věc skrze něj, musíme si přeci nutně uvědomit, že všichni ti voliči, kteří volili Andreje Babiše, respektive jeho hnutí ANO, přeci dávno věděli, že Babiš vlastní ohromný majetek, mnoho firem a společností, které ovlivňují tlak v běhu věcí veřejných.
Už před volbami všichni věděli, že vlastní důležité mediální subjekty, přesto ho voliči volili. Svými dnešními požadavky tím tedy Milion chvilek popírá voličům, kteří poslali Babiše do čela země, jejich právo na vítězství – na demokratické vítězství. Naposledy, kdy byly zadupány do země výsledky svobodných voleb, to bylo v roce 1948, o kterém snad všichni víme, co našemu národu přinesl…
Tam se snad vracet nechceme…?!
V případě Miloše Zemana je to stejné v bleděmodrém. I ten leží jak mně, tak spoustě lidem v žaludku, ale další spousta ho chce na Hradě mít. Těch, co ho tam mít chtějí je podle všeho tolik, že ho tento fakt na Hrad skutečně vynesl.
Pokud chceme ctít demokracii, můžeme sice skřípat zuby, ale musíme ho právě v zájmu demokracie ještě těch pár let na Hradě strpět. Nelze vymýšlet žádná „ale“, pokud se prezident nedopustí předem v Ústavě jasně definovaných zločinů, nelze ho sesadit. Nelze říkat – „bohužel“, protože pokud bychom to řekli, už bychom si vlastně nevážili demokracie, která nezná žádná „bohužel“. Kdybychom dnes dopustili, aby byl z ulice, náměstí, nebo z pláně „sestřelen“ současný prezident, nebo premiér, kdo by nám mohl zaručit, že v momentě, kdy v těchto postech budou dlít lidé námi oblíbení, že se neobjeví na zmiňovaných plochách odpůrci právě těch našich vyvolených a že se i jim nepodaří ty „naše“ hochy, nebo „holky“ křikem sestřelit…?
Víte, kdo jediný nám – Vám, může zaručit, že se to našim – Vašim oblíbencům nestane…?
Jedině demokracie. Demokracie ctěná, bez přívlastků, která bude nahlížet naprosto stejně na fakt, zda dnes sedí ve Strakovce, nebo na Hradě ten či ten, a zda tam bude zítra sedět tamten a onen.
Pokud chcete udržet skutečnou demokracii, nedělejte krok stranu mimo ni, abyste si mohli bez jejího vlivu určit její (vaše vlastní…) pravidla, která však přeci už z principu věci nemohou odpovídat jejím zájmům.
To totiž nelze, buď musíme demokracii ctít se vším všudy, tedy nejen s jejími pozitivy, ale i s určitými riziky, že ne vždy bude pro nás osobně chutnat sladce, nebo ji ctít nebudeme, pak ale nemáme ani to nejmenší právo se za ni schovávat.
Ne, já opravdu nepůjdu v sobotu na Letnou. Nemohu, demokracie mně to nedovolí...
.
