Tento můj blog budiž varováním všem ženám a dívkám, které uvažují nad tím, že si najdou životního partnera v cizině. Samozřejmě, že mnohdy to „klapne“, já dnes píšu o tom, jak to vypadá, když to neklapne…
.
Je to několik týdnů, co se začal dohadovat po mnoha letech sraz mé bývalé třídy ze základní školy. Spolužák, který má kontakty na většinu dalších spolužáků, rozeslal maily s informací, kdy a kde se sejdeme. Mezi jinými, došel jeho mail až do vzdáleného Mexika, kde už hodně let žije jedna naše bývalá spolužačka – Jitka.
A pak, jako reakce na mail s pozvánkou na třídní sraz, začaly se k nám dostávat od Jitky informace, ze kterých mrazí...
Jitka se do Mexika odstěhovala a našla si tam partnera. Žili spolu několik roků, jak se říká „na hromádce“ a z jejich vztahu se narodil syn Gareth. Partner naší spolužačky je movitý člověk, pokud mám správné informace, vlastní snad několik restauraci a další nějaké obchody.
Bohužel, partnerská idylka netrvala dlouho…
Je to už hodně let, co pan podnikatel vyrazil s naší spolužačkou i s jejím synem dveře a vyhodil je doslova na ulici. Pokud je pravda, co od Jitky víme, tak mělo dojít i ze strany jejího partnera k zabavení – rozumějte ke krádeži, všech Jitčiných dokladů, včetně jejího pasu. Kdyby byla Jitka sama, asi už by byla dávno doma u svých rodičů, v České republice, nový pas by určitě nebyl přes ambasádu problém dostat. Jenže ona sama nebyla…
Její malý syn Gareth má nejen české občanství, má ale i občanství po otci - mexické…
A právě v tom je problém. Otec, který sice vyhodil i svého malého syna na ulici, přesto vytváří obstrukce u soudního jednání, které má za cíl konečné rozhodnutí stran svěření nezletilého Garetha buď do péče jeho matky, nebo do péče jeho. Vzhledem k tomu, že celá anabáze trvá již přes deset let, vypovídá to ledacos o rychlosti mexického soudnictví. Garethovi je dnes dvanáct roků, je to český občan, mluví česky, přesto nemůže opustit Mexiko…
Oba žijí už řadu let kde se dá, Jitka si vydělává snad prý nějakými brigádami, jsou oba odkázaní na doslova milodary snad z nějakého kostela, či odkud. Nedávno prý oba protrpěli neštovice, hádám, že ty plané, pravé by asi nerozchodili… Chlapec má prý dokonce nějakou vývojovou vadu, jestli tomu dobře rozumím, musí nosit nějakou speciální ortopedickou obuv.
Já vím, těch "prý" je až moc, ale jak jsem nakoupil - tak prodávám...
Asi se ptáte, proč otec dítěte na jeho živobytí řádně nepřispívá. Ptáte se oprávněně, já sám o tom moc netuším, jak to skutečně je, podle verze Jitky otec neplatí a dluží jí za ty roky obrovské peníze. Netuším, jak to chodí v mexických zákonech, ani netuším, v jaké případně fázi je nějaká soudní tahanice o jeho alimenty.
Skutečnost je ale nakonec taková, že Jitka i Gareth doslova přežívají ze dne na den.
Nyní se ale naskytla určitá příležitost, jak by se oba mohli dostat do Česka. Spolužačce Jitce totiž před několika týdny zemřel otec, chlapcův děda. A právě díky tomu prý, i přes smutnou podstatu věci, jakou je úmrtí otce, svitla Jitce zákonná naděje, jak se dostat kvůli řešení dědického řízení k nám do vlasti.
Pro ni i pro Garetha.
Zdálo by se, že vše je na dobré cestě, ale jako spousta věcí, i tato záležitost má svůj háček…
Tak za prvé, Jitka nemá ani náhodou prostředky na zakoupení letenek. Toto se snažíme my, její spolužáci pomoci vyřešit tím, že se skládáme, abychom jí na letenky peníze sehnali. Jde to pomalu, do potřebné částky nám chybí ještě několik desítek tisíc, přeci jen Mexiko není za rohem, ale děláme, co můžeme.
Další veliké „ale“ je však vážnější a těžší, než sehnat peníze, které budou, i když my už nebudeme. Podle všeho totiž nemůže Jitka zůstat se synem v naší zemi nastálo a pravděpodobně dostane termín, do kdy se bude muset Gareth vrátit zpět do Mexika, kde o něho stále běží soudní spor.
Situace skutečně šílená. Když se oba vrátí do Mexika, čeká je život bůh ví kde, bez trvalého finančního zajištění, bez zdravotní péče, jejich životy budou doslova v ohrožení.
Doslova…
Je strašně smutné to vidět, jak pro dítě s českým občanstvím se toho prý udělat moc nedá…
Případ Jitky a Garetha Jelínkových řeší spousta institucí a státních úřadů, i tady v Česku, samozřejmě, zatím však podle všeho marně. Jitka je v kontaktu s českou konzulkou v Mexiku, psala našemu ministrovi zahraničí Petříčkovi, její záležitost je známa i ÚMPOD (Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí) v Brně. Ten se bohužel vyjádřil v tom smyslu, že Jitce a Garethovi nemůže pomoci vůbec v ničem. Mám k dispozici spoustu mailové korespondence proběhlé mezi Jitkou a úřady, např. českou konzulkou v Mexiku, paní Nedorostkovou, i mezi Jitčinými rodiči a např. Ministerstvem práce a sociálních věcí, konkrétně s paní . Mgr. Annou Hofschneiderovou.
Z té korespondence je bohužel patrné, že dlouholetý stres si na Jitce vybral svou krutou daň, mnohdy se vyjadřuje velmi nesouvisle a často i velice vztahovačně. Nikdo, ani já, asi nepopíráme, že za vzniklou situaci si může především ona sama. Tím, že se kdysi rozhodla odejít z České republiky do vzdáleného Mexika a tím, že si pořídila dítě s mužem právě z této země.
Všechno, co se událo následně se samozřejmě odráží od toho prvotního okamžiku, od toho kroku, který udělala sama a dobrovolně.
Bohužel.
Tohle všechno je ale samozřejmě zbytečné zdůrazňovat, to si Jitka určitě uvědomuje sama nejlépe. My, její spolužáci, nechceme hledět na její chybu, životní chybu, chceme jí pomoci dostat se i se synem k nám, do České republiky, do civilizovaných poměrů. Je však jisté, že Jitku čeká ještě dlouhý boj, který bude muset vybojovat ona sama. Problém se soudním řízením o jejího syna v dalekém Mexiku ale samozřejmě nezmizí, bude ho muset řešit i po návštěvě u své ovdovělé matky v Česku.
Pravděpodobně se bude muset vrátit i s Garethem zpět do země, kde nemá zastání, domov, práci, ani tam na ni nečeká bezpečí.
Kéž by se našel někdo, kdo se o jejím případu dozví, kdo bude vědět, jak jí skutečně účinně pomoci. Pokud by tento můj blog k něčemu takovému přispěl, byl bych hodně šťastným mužem. Je to, krom pár korun na letenku, to jediné, čím mohu Jitce pomoci, využít svou možnost oslovit více lidí najednou.
Zároveň, jak už jsem napsal v úvodu, budiž tento příběh varováním a výstražně zdviženým prstem pro všechny ženy a dívky, které by se v budoucnu mohly vlastním rozhodnutím dostat do obdobně svízelné situace. Tento pravdivý příběh je ukázkou toho, co se může, ale samozřejmě nemusí, stát. Mějte to, milé dívky a dámy na paměti, že čert nikdy nespí a do pekla se můžete dostat i na zprvu příjemné mexické vlně...
Držte prosím zároveň s námi, žáky bývalé 8.B, spolužáky Jitky Jelínkové, toho času nedobrovolně nucené pobývat i se svým dvanáctiletým synem Garethem v dalekém Mexiku, všechny palce, ať to nakonec dobře dopadne.
Díky.
.
