Dlouho jsem tam nebyl. Na některých z těch míst jsem nebyl dokonce třicet let. Je to, jako by to bylo včera...
Je to kraj, kde jsem vyrostl. Tam jsem poznal první kamarády na celý život, tam jsem se učil stopovat zvěř, rozdělat oheň a chápat svět. Tam jsem poprvé snědl rybu, kterou jsem si opekl na ohni. Na ohni, který jsem sám rozdělal, rybu, kterou jsem sám chytil. Také jsem tam poznal svou první ženu. Tam jsem poprvé spal pod širým nebem, postavil svůj první klukovský ,,bunkr" a zažil první rvačku.
Hodně jsem tam našel a spoustu toho ztratil.
Zvu Vás s sebou na toulání po kraji ,,Hadí řeky", jak se také Kocábě říká...
Tady jsme s klukama pouštěli draky a učili se střílet z luku...
Sem jsme se báli chodit. Bývalo tam vojenské území a dodnes je to eldodáro divokých prasat...
Most přes Kocábu u ,,Čtvrtého Hamru".
Mostek ještě jednou...
,,Hadí řeka", Kocába...
Ta říčka má duši...
Tam, pod těmi kořeny, tam určitě bydlí pantáta tloušť...
Tady na té louce, na Čtvrtém Hamru, mívali kdysi tábor pionýři. Dnes tam jezdí skauti...
Rybník Strž. Tady jsme se koupávali a snili o tom, jak sem půjdeme pytlačit kapry. Nikdy jsme k tomu nesebrali dost odvahy...
Dům Karla Čapka u rybníka Strž, ve Staré Huti. Dnes je tam muzeum...
Rybníček ztracený na pomezí luk a lesa, poblíže Strže Karla Čapka...
Ztracený rybníček ještě jednou...
Celé věky chodí tímhle ,,úvozem" zvěř k řece pít. Byla to i naše klukovská zkratka...
Tady kdysi bývala hráz rybníka a most. Místu se říká -,,Plehamr". Tady shodil strejda Vašek se svým kamarádem Toníkem do vody hajného Vaňka. Tady se odehrál příběh z války, který jsem nazval -,,O bublinkách z hlavní pušky hajného Vaňka" a který si můžete přečíst - ZDE.
Omluvte tam prosím můj pravopis, tehdy jsem na blogu začínal...
Zbytky mostu ,,Na Plehamru" ještě jednou...
Tahle fotka je asi třicet let stará. Ten kluk, označený červenou šipkou byl můj kamarád Michal, který později tragicky zahynul, modrá šipka označuje Michalova bratrance a mého dalšího kamaráda Petra a zelená šipka označuje mě. Bylo nám něco kolem deseti let a říkali jsme si tehdy parta ,,Kangasero"...
To samé místo, kde jsme se s kamarády fotili, po třiceti letech...
Trosky starého mlýna Na Plehamru. Tady bylo ,,naše území"...
Zbytky náhonu...
Ocelová roura, na níž jsou dodnes znát průstřely po zásahu kulometné dávky z války...
Detaily průstřelů. Ta roura je z oceli, která má skoro centimetr tlusté stěny...
Tady také kdysi žili lidé...
V téhle skalní rozsedlině, jsme si kdysi s klukama postavili ,,chajdu". To nám bylo asi čtrnáct let. Ta chajda měla dvě patra, dole bylo křeslo, lavice, stolek a něco jako krb. Levý zadní roh skály za tím dubem, je pořád trochu očouzený. V horním ,,patru", kam se lezlo po žebříku, se spalo. Vešlo se tam až pět lidí. Lesníci nám ji kdysi zbourali...
Tady u toho kamene jsme měli ohniště. Na něm jsme si pekli ryby z Kocáby...
Celkový pohled na místo, kde jsme si pekli ryby. Na těch balvanech nad údolím Kocáby jsme sedávali. Pod námi byla naše klukovská chajda...
V téhle tůni jsem chytil, na lískový prut, svou vůbec první rybu v životě. Byla to plotice a táta mně tehdy přikázal ji zabít a vykuchat. Bylo mi sedm let. Tehdy jsme normálně s klukama u sebe nosili nože, stříleli jsme z luků a vzduchovek, ale nikdy nikoho z nás ani nenapadlo, dělat s těmi zbraněmi nějaké koniny. Svůj první nůž, lovecký rádoby ,,bowiják", jsem dostal asi v šesti letech.
Dneska by se z toho dětský psycholog asi zbláznil. No jo, tehdy byla jiná doba a já jsem rád, že jsem směl být malým klukem tehdy a že jím nemusím být dnes.
Dnes, kdy si v téhle divné době desetiletý kluk ani neumí ukrojit a namazat chleba, aniž by si neuřízl prst. Dnes, kdy jen o pár let starší děti vezmou tátovu pistoli a vystřílejí půl třídy.
Díky Ti Manitou za dobrý lov a za své dětství.
,,Ole o kangasero, ole o můlendá. Tubysína pazalenta, tubysína namora..."
Věnováno Michalovi, který, kdyby se dožil dnešních dnů, by měl včera svátek...
