V tomto svém blogu bych rád oponoval blogu pana Kvapila, který i mně osobně vyčítá nehumanitní postoj k současnému problému na turecko-řecké hranici…
.
Pan Kvapil ve svém blogu vzývá humanitu jako něco, co je jmenovitě třeba mně prý cizí. Nebudu zde dále rozebírat postoje pana Kvapila, kdo chce, může se o nich dočíst.v jeho vlastním článku.
Já se budu soustředit na svůj vlastní postoj k humanitě v souvislosti se současnou situací na turecko-řecké hranici.
Humanita je věc, ke které se naše civilizace dopracovala díky určitému vývoji, který máme my, Evropané, za sebou. Pro většinu z nás, pro pana Kvapila možná překvapivě, že i pro mě, je humanita něčím, co má své místo v našich životech, jen například já si myslím, že ji nelze aplikovat univerzálně a za všech okolností.
Onou okolností, kde pro ni já osobně nevidím prostor, je situace, kdy se někdo snaží moji případnou humanitu zneužít na můj úkor a ve vlastní prospěch.
Jak chcete aplikovat humanitu na někoho, kdo se agresí snaží ovlivnit Váš život? Je opravdu špatný ten, kdo se snaží čelit agresivnímu obsazení vlastního území?
Je tím „dobrým“ ten, kdo svou vůli prosazuje agresí?
Kde je jeho humanita, je vůbec nějaká…?
Když se podíváme na záběry z turecko-řeckých hranic, vidíme mnoha tisícové davy, z nichž se mnozí jednotlivci za pomoci kamenů, zapálených předmětů a dalších projevů násilí, snaží překonat vnější hranice Evropské unie.
TO je agrese, to je násilí!
To je něco, čemu čelí řečtí ochránci hranic. Každý instruktor sebeobrany Vám jako první věc řekne, že když už nemůžete utéct, a my opravdu nemáme kam utéct, musíte se snažit, aby byla vaše obrana proti agresi z logiky věci razantnější, než samotná agrese a útok. Pokud tomu tak nebude, nebude mít Vaše obrana naději na úspěch a agrese vyhraje.
Může snad být oběť přepadení za každou cenu humánní vůči útočníkovi?
Asi těžko…
Tedy může, ale pak se nesmí divit, že útočník vyhraje.
Humanita je věcí čistě dobrovolného rozhodnutí, nelze si ji vynucovat silou. Humanita je vlastně ideálem, ke kterému může člověk za normálních okolností vzhlížet, situace ale nesmí přerůst do nezvladatelných dimenzí.
Když pro své ideály zemře jednotlivec, můžeme hovořit o jeho hrdinství. Lze ale hovořit v superlativech o celé společnosti, o celém jednom civilizačním směru, když se díky až slepé humanitě dožije svého konce?
Problém s migranty, kteří dnes stojí na hranicích EU, je ten, že v drtivé většině jde o lidi, kteří pocházejí z prostředí, kde cokoliv, co vlastně zavání humanitou, je považováno za slabost a jako s takovou jsou zvyklí s ní zacházet – pokořit ji, zvítězit nad ní.
Proti takové nátuře nelze stavět evropskou humanitu, je to jako byste stáli proti požáru se čtvrtkou papíru v ruce. Bohužel je Evropa dnes postavena před rozhodnutí, zda si ubrání to své, nebo zda to, sice s ideálem humanity na rtech, předá cizímu.
Bohužel, vše, s čím přicházejí nynější migranti, je daleko agresivnější, než jsme my v Evropě momentálně se svou humanitou na každém kroku, schopni postavit proti tomu. A bohužel, že půjde nikoliv o spolupráci, ale o čistokrevný zápas o směřování Evropy jako takové, je alespoň mně osobně jasné. Všude v Evropě, kam přišel větší počet migrantů například muslimského vyznání, jsou problémy nejen s první generací, ale jak se ukazuje, i s těmi dalšími. V Německu, i když se o tom u nás stále málo mluví, mají obrovské problémy například s mladými Turky, kteří absolutně neuznávají právní řád Německa, ale naopak proti němu staví, respektive staví nad něj, islámské právo sharia.
To je problém, ne že ne, a je to právě ten problém, o kterém dnes od začátku píšu – v rámci humanity se okolo přistěhovalců turecké národnosti chodilo tak dlouho jako kolem horké kaše, a tak dlouho se ustupovalo jejich požadavkům, až to začínají být oni, kdo si diktují podmínky na německém státě, místo toho, aby to bylo přesně naopak.
Až tak daleko se dá dojít s humanitou a neustávajícími ústupky…
Abych to shrnul – humanita je luxus, je to velice drahé zboží, které by se dalo vyvažovat doslova krví. Humanita není povinnost, které se musí podřídit i pud sebezáchovy. Pokud se tak ale stane, logicky dojde ne k soužití, ale k nadřazenosti agresivního příchozího, na úkor stále ustupujícího starousedlého.
Opravdu si takový luxus můžeme, respektive chceme v Evropě dovolit?
.
