Skoro se to rýmuje, ale dnes básnit nebudu. No, možná to bude alespoň zajímavější. Pro někoho určitě...
Půjdu na to tak trochu oklikou, tak se předem omlouvám.
Je tomu pár let, co se v pražském metru objevily na reklamních plochách ,,dopisy" neznámého muže, adresované neznámé ženě. Cestující z toho byli tak trochu ,,paf". Ženy se rozplývaly nad obnaženými city nešťastného romantika a muži žasli, jak to ten neznámý autor dělá, že mu většina cestujících v sukních leží u nohou.
Nakonec se ze všeho a za vším vyklubal Michal Viewegh. Byla to tak trochu blamáž, ale lidé to ,,vzali".
Dále tu byl například kdysi někdo, kdo se jmenoval Karel May. Napsal spoustu krásných knížek, do jejichž děje ,,obsadil" sám sebe. Jeho příběhy obdivují již po několik generací čtenáři po celém světě a nějak nikdo neřeší otázku, zda ona dobrodružství opravdu sám autor prožil a jestli byl na místech, která popisuje.
Ne, Karel May nikdy nebyl v Americe jako Old Shatterhand, ani se neplahočil coby Kara ben Nemsí pískem Sahary. Přesto dokázal lidi svým vyprávěním učinit šťastné. Kdo z nás se spolu s ním a s Vinnetouem neplížil travou prérie k nepřátelskému ohni, aby tam vyslechl plány záludných zlosynů...?!
Já vím, měřítko asi dost pokulhává, ale dejme tomu, že teď před Vámi stojím já.
I já píšu příběhy a snažím se na křídlech své fantazie svést i Vás - moje čtenáře. Nabízím Vám pohled do míst a situací, které asi málokdo viděl a zažil. Nabídl jsem Vám v několika dílech pobyt u naší, české jednotky speciálních sil - SOG, na území Afghánistánu. Snažil jsem se Vás vzít ve své fantazii s sebou na několikadenní hlídku do afghánských hor a do obklíčení a boje s bojovníky Talibanu. Mohli jste spolu se mnou cítit všudypřítomný prach afghánské země a cítit smutek a krev prolitou na jedné i na druhé straně.
Zavedl jsem Vás do rozžhavených ulic iráckého Bagdádu, kde jste se spolu se mnou mohli na pár okamžiků stát příslušníky Tajné služby Spojených států při ochraně senátorky USA a mohli jste po ,,mém" boku bojovat o život ve sklaplé léčce nepřátelských fedajínů (,,Bodyguard - tohle je Bagdád madam" a ,,Bodyguard -Vaše sukně madam"
Mohli jste spolu se mnou pátrat po teroristech, kteří chtějí v Praze rozpoutat peklo sebevražedných výbuchů (Cui Bono Veritas).
Provedl jsem Vás noční Prahou, zavedl jsem Vás do pekla drogově závislých a do světa mužské prostituce (Cherchez la Femme ). Také v knize ,,Tanec s bílou smrtí" Vám umožním spolu ,,se mnou" bojovat v závěru příběhu doslova o holý život.
Nutně Vás asi všechny, kdo jste moje blogy četli, napadlo, co z toho jsem skutečně prožil a co je jen ,,legenda". Je samozřejmé, že každý autor do své tvorby promítá něco ze svého života. Je tomu tak i u mě. Co přesně a jaké zážitky jsou autentické, si nechám s dovolením pro sebe. Zrovna tak si nechám pro sebe důvody a skutečnosti, proč se vyznám ve světě zbraní, ozbrojených složek jako jsou armáda, ochranná služba a v něčem, čemu já osobně říkám ,,svět stínů".
Díky těmto povědomostem se mi povedlo přesvědčit o tom, že jsem bývalý příslušník jednotky SOG řadu lidí. Ano, chápete dobře - nikdy jsem nebyl příslušníkem SOG, a s touto jednotkou jsem v Afghánistánu a Iráku nebyl.
Přesto se mi povedlo svými příběhy přesvědčit i řadu lidí takříkajíc -,,od fochu". Kapitoly mého ,,Deníku z Afghánistánu" se dokonce dostaly na internetové stránky veteránů z Afghánistánu v Rusku a to díky jednomu z nich, který umí natolik česky, že moje příběhy přeložil. Pokud se to povede, dokonce by měly vyjít spolu s dalšími mými povídkami v Rusku jako kniha.
Podařilo se mi dokonce svým vyprávěním přesvědčit i lidi, stojící jak se říká - ,,na druhé straně". Svého času jsem na svou mailovou adresu dostával lámanou češtinou psané výhrůžky, že za mé ,,působení" v Afghánistánu a Iráku na mě čeká Alláhova pomsta a já i moje rodina budeme podřezáni jako ovce...
Tenkrát jsem byl okolnostmi donucený učinit nějaká ,,opatření". Ta se asi neminula účinkem a neznámý ,,bojovník" s nožem v ruce a džihádem v srdci už se nikdy neozval.
Ano, nechal jsem se v řadě diskusí a to nejen na tomto serveru strhnout a tím se bohužel moje ,,legenda" prohlubovala do větší hloubky. Ano, pohrál jsem si s dvěma fotografiemi, abych svému příběhu vdechnul více života. Je to tak a více se k tomu nebudu vyjadřovat.
Chápu, že jsem asi řadu z Vás zaskočil. Někdo mně asi bude spílat lhářů, někdo možná ocení mnou fantazii, se kterou se mi povedlo vykreslit živé příběhy a postavy, kterým řada z Vás prostě musela uvěřit - protože jste jim uvěřit chtěli. Považuji za nutné zdůraznit, že všechny příběhy, jejichž děj jsem si ,,vycucal z palce", jsem vždy uváděl v kategorii -,,Poezie a próza". To je ,,kolonka", kde se běžně píše, že v básních člověk lítá, že přistáli Marťani, nebo cokoliv, co Vás ze světa fantazie napadne. O tom právě svět fantazie je...
Pokud jsem uvedl někdy nějaký článek například v oddíle -,,Společnost", tak v tom případě se ale jednalo !!vždy!! o skutečnost a žádnou fabulaci. Tak je tomu i například u mého článku o incidentu se strážníkem Městské policie.
To, že píšu příběhy, jejichž děj je plodem mojí fantazie přeci ještě neznamená, že nedokážu sepsat i skutečnou událost?! Tak to bylo třeba i v případě neurvalého majitele restaurace ve Vrchlabí a spousty, spousty jiných článků, které byly uvedeny jinde, než v ,,Poezii a próze" a vycházejí ze skutečných událostí.
To je ten rozdíl, který občas někteří čtenáři nedokážou rozlišit...
Jednou jsem se setkal s jedním moudrým člověkem a ten mi řekl -,,...každý občas dojde někam, kde udělá něco, co se druhým může jevit jako lež. Je ale důležité, aby to, co uděláš, nikomu neublížilo. Jsou lži, které druhým lidem pomáhají žít..."
Myslím, že se moje příběhy a postřehy pár lidem líbí. Sám se při jejich psaní spoustu věcí učím, protože jsem nucený hledat si informace, které třeba nevím. Snažím se vždy napsat příběh tak, aby se i mně samotnému líbil. Abych byl při jeho čtení napnutý, třeba vystrašený a nakonec, dáli se to tak říci - poučený.
Omlouvám se těm z Vás, kteří právě přišli o nějakou iluzi. Doufám ale, že se mezi Vámi najde alespoň pár takových, co moje příběhy nečetli pro to, co si mysleli, že jsem byl, ale pro jejich děj a postavy, kterým jsem vdechl život. Jsem přesvědčený o tom (nikoho jsem se na to nikdy neptal, ale pevně tomu věřím), že můj ,,titul" VIP jsem si vypsal svými články a příběhy a nikoliv snad tím, že by se někdo z vedení blogu iDnes ohlížel na to, čím, nebo kým si myslel, že jsem snad mohl v minulosti být. Doufám, že je mezi Vámi alespoň pár takových, kteří jsou ochotní si přiznat, že každý z nás má v sobě svůj soukromý ,,Afghánistán".
Kdysi jsem jeden svůj příběh nazval - ,,Hoď kamenem, kdož jsi bez viny..."
Tak tu před Vámi stojím a pokud chcete, kameny jsou všude okolo Vás...
-------------------------------------------------------------------------------------------------------------
P.S. - Možná mě ohnete, ale nikdy mě nezlomíte...
