Tak dlouho jsem u ní nebyl, naposledy někdy na jaře. Od té doby trochu zkřišťálověla a zavoněla novým životem. Teď se zas pomalu chystá odpočívat…
Ani se mi ráno moc nechtělo vstávat, komu by se chtělo do tmy. Opravené nádraží a nové vlaky. Jsou čisté a tiché, ale já bych asi přeci jen raději jel tím starým „panťákem“, který k těm mým cestám za ní patřil tak nějak líp. Doufal jsem, že mi nebude špatně, ale moc mi to mé doufání nebylo platné.
Bylo mi špatně a síly jsem nechával v každé stopě každého kroku. Bylo mi z toho trochu smutno, ale snažil jsem se, aby ONA nic nepoznala. Bůh ví, jestli se k ní ještě letos dostanu, spíše ale ne. Když bude dobře, zajedu za ní zase příští rok na jaře.
Zase budu doufat, že mi už bude líp, že mě nebude tak strašně tížit batoh na zádech a že JI najdu zase čistou, krásnou a nezkrotnou. Zase ponořím ruce do její lásky a nechám ji, aby si hrála s mými prsty. Ale proč myslet na příští rok, vždyť jsem u ní ještě teď. Pomalu mění barvy a všechno okolo ní uzrává v tiché samozřejmosti přicházejícího podzimu.
Dává mi sílu prát se s tím vším okolo mě a to není málo. Jak jí můžu projevit svou vděčnost? Snad tím, že o ní napíšu báseň, modlitbu bez rýmů, které by beztak jen kazily její obraz a licoměrně by se snažily vypovídat o něčem, o čem se povídat moc nedá.
To cosi se totiž musí žít.
A ona, moje láska Berounka, ve mně žije…
Jsem připravený na svatokrádež...
Krajina snů...
Tam nahoře v té jílové stěně jsou otvory hnízd živoucích smaragdů - ledňáčků...
Za závojem...
Tajemná...
Nashledanou, moje řeko...
