Člověku se ani nechce věřit, že je stále v Praze. Skoro na dosah ruky jezdí metro, stačí pohledět za stromy, a jsou vidět paneláky…
Botič je na svém dolním toku, tedy před ústím do Vltavy, spíše stokou než čímkoliv jiným. To ale až tak úplně neplatí na jeho opačném konci. Dole, pod hostivařskou přehradou, to ještě žádná sláva není. Ve vodě spousta igelitů, pet-lahví, sem tam i pneumatika od traktoru se najde. Jedna taková pěkně ojetá se nachází v proudu přímo před restaurací Rybářská Bašta, kde, jak jsem z cedule usoudil, nalézá se MO ČRS, neboli místí organizace Českého rybářského svazu...
Tedy pánové hodnostáři, styďte se!
To ani nemluvím o tom, že meandry Botiče požívají status přírodní památky, v rámci chráněného území Botič – Milíčov. Už jsem navštívil hodně chráněných území, ale tohle je na některých místech asi nejznečistěnější, co jsem kde mohl vidět.
Raději pryč odtud, proti proudu je vše o mnoho hezčí. Ve skutečnosti jde ale jen o virtuální iluzi, protože Botič na svém vtoku do přehrady obsahuje prý veliké množství chemických škodlivin. Ty se dostávají do jeho vod zejména z odpadních rour domů a areálů firem – prasat, které se nacházejí v obcích na jeho horním toku. Další důkaz, že si člověk neváží ani toho malého kousku přírody, který v té naší někdy ušmudlané Praze máme.
Do Botiče se pod sídlištěm Petrovice vlévá Pitkovický potok. Je zvláštní, jak je voda v tomto potoce hned o poznání čistší a průhlednější, než v Botiči. Snad proto je rybářským pstruhovým revírem. Což o to, nějaké pstruhy jsem tam skutečně viděl.
No tak se pojďte podívat na pár fotek meandrů Botiče v raném předjaří. A aby bylo trošku veseleji, na konec bude i jedno zvědavé zvířátko… :-))
