Včera jsem byl na Pražském hradě. V rámci letních Shakespearovských slavností jsem tam měl možnost sledovat úžasné představení Jindřich IV. Ta slova, ta úžasná skládanka, co ztracená v čase má i dnes co říct – ta mi vnukla inspiraci…
Slova, slova, slova.
Vše se do nich zabalí a lež se v pravdu schová. Snad nejvíce lží unese Vám papír, kdy inkoust krev a pero promění se v rapír.
A slovo –„ČEST“?
Ach k čemu hrát si na pohádky. Vždyť lež je meč a slova dají se splést do oprátky.
Lidská dobrota, láska a moudrost?
Kdež!
Ty potravou jsou jen pro dravé ptáky, vždyť po moci hlad a vírou jsou šelmy líté drápy.
V ten čas, v němž se krutá lůza lesklým šatem pyšní, kdy ve strachu se krčí tím, že roste, v ten čas, kdy hoří mosty, po nichž k sobě mohla lidská srdce, v ten čas je tma a smrt je se lží soudcem.
Kdo velký byl duchem, v normální čas, by před nízkým tvorem se strachy měl třást. To lůza piští –„…zbavte se ho, chytráka! K čemu jeho názor, pravda, ať pozná naši svobodu, jak krví se blyští, ať pozná naši pravdu – na popravišti.“
Vždy obětován je Ježíš a Jidáš stříbro v dlani, ten odspodu hledí na kříž a pravda?
Kašle na ni!
Však i na Jidáše smyčku smrt svou chystá. Stříbro spálí dlaň a pařát jedním pokynem zajistí, že na šibenici dost je ještě místa.
Snad jen tehdy, v bolestech se zrodí nový den, kdy velcí zemrou, hrdi na svůj sen. S nimi smrt i lůzu stáhne v peklo a tam, kde krve moře teklo, tam zrodí se nový řád.
Snad…
Pak ze zbylých se někteří velikými stanou a lůzu budou držet zkrátka, od meče moci stranou.
Pak budou zrát si plody krve, co v krev se opět změní, až čas zas jejich bude.
A on přijde!
Kdy?
Až promění se slova, slova, slova v něco, v čem lež se zase schová. Pak rozum zase usne, to v křečích strachu vyroste malého malost a velkému kat hlavu utne.
Skončí to někdy?
Ó nikoliv!
Je občas zvykem uschovat šat velikého v skříň a nahý, v slizké malosti, pak objevit se v síň.
A zavolat –„Jdu s vámi, kati…“
Však modli se a střez, ty malý, bys vyrostl! Neb pak ti spravedlnost kruhu času tvou malost i s úroky a s chutí vrátí.
A poteče tvá krev, tam, kde stojí běžně kati.
Co světem svět, vždy lůza vzpouru chystá. Rovností se zaštítí, snad zvědavost ji vede a poznat chce, co vidí jen kat ze svého místa.
Všechno všem, však některým nic, je heslem zítřka, a když argumenty chybí, tak inkoust v krev a pero v meč, tak vážnost lež si získá.
Slova, slova, slova.
Vše se do nich zabalí a lež se v pravdu schová…
