Tolik se mi stýská po tvých dotecích. Tak rád bych ti předal něhu. Však ty jsi tak daleko, mně slabo je v kolenou, slano a bolavo, a za oknem příslib sněhu…
Říkám si, kdy zase přijdeš, ó bohyně? Kdy sesedneš z kola, a skončíš mně na klíně? Kdy vyrazíš mi naproti boky v chlípném stenu?
Však ty nějak nejdeš, tak nosem popotáhnu,
a ze slz… polknu něco hlenu
snad ve snu se přidáš k mému rajtování, vždyť mně se zdá o berušek počítání
já ve spánku sebou házím, to sním o v roští milování
však co to?
Z trenek mi něco padá, já krystalky soli z nich na půdu tvé lásky sázím. Ano, je přiznání ulehčením, já musím s tím ven, co zmůžu zapíráním
já musím s tím ven, i když pravda bolí. Řvu jako blázen, do trenek,
bulím
a řácky je solí slz solím
ta sůl je krystalizací mé lásky, schovám ji tedy pro tebe. Až se ke mně vrátíš,
bohyně,
až skončíš mně znovu na klíně
já spočítám ti na kalhotkách berušky,
bohyně
a zapěju v ouško tvé oslavné častušky
pak namažu ti krajíc chleba máslem,
líně
bohyně
tou solí ho posolím
co to jen drmolím
Však ty jsi zatím tak daleko,
slano a bolavo
A za oknem příslib sněhu
berušky nikde, že já se na to nevyseru!
P.S. Znalí situace snad chápou, a snad vědí, že na blbost nemůže vzniknout nic než blbost. Neznalé žádám o prominutí. A Vikina, alias paní Vlková, který mě poslední dny obtěžuje vzkazy, ať si vykaká voko... :-)))
