Zaseknul se mi závěr. Trhnul jsem s ním dozadu, abych vyhodil vzpříčený náboj. Když se mi to konečně povedlo znovu jsem na něj zamířil. Jeho obličej, který ke mně otočil, byl dokonalým terčem…
.
Byli jsme tam ve dvou, ukrytí na okraji lesa. Kousek od nás byla další dvojice, někde vzadu, trochu nalevo za námi pak další naši kluci. Ten ruskej skříňovej náklaďák měl zřejmě poruchu, přijel, pár metrů poskakoval, aby nakonec zůstal stát chabě ukrytý za řídkými keři, asi dvě stě metrů od nás. Okamžitě jsem změřil vzdálenost od nás, a nahlásil jsem parťákovi koordináty palby. Zatím co on měnil úhel hlavně, já jsem už bral do ruky minu a vrchem jsem ji pustil do té smrtící roury minometu. Vteřinka a pak ono známé – phuuuf.
Výbuch se objevil kousek vpravo od náklaďáku, na jehož bocích bylo bíle namalované veliké Z. Ale nejen vpravo, ale i o kus dál před ním.
Přepočet, nové úhlování hlavně a pak…
Phuuuf!
Ten další výbuch už trefil místo ani ne dva metry od levýho boku toho zasranýho ruskýho krámu. Šrapnel zřejmě zasáhnul nádrž, protože to auto začalo okamžitě hořet. Nejdřív jen trochu, ale plameny se čím dál zdály silnější. A tehdy se to stalo.
Z pravých dveří kabiny vyskákali dva ruští orkové, sotva se vzpamatovali, hned běželi k okraji lesa, kde jsme byli poschovávaní my. Asi jim nedošlo, odkud jsme je trefili, kdyby trochu přemýšleli, muselo by jim docvaknout, že jiná pozice než právě okraj lesa, by pro nás v tom terénu nebyla možná…
První z nich běžel hodně doprava od nás, ale ten druhý si to namířil jen kousek od naší pozice. Hned jsem na něj namířil, ale jak běžel v podstatě bokem, bylo těžký odhadnou, jak moc mám předsadit, abych ho v běhu trefil. Pak mi to ale sám ulehčil, sotva dosáhnul okraje lesa, zahnul vlevo od nás a po okraji toho remízku nám nastavil záda.
Bylo to, jak trefit terč na střelnici, vypálil jsem dvě rány, jedna šla přes jeho levý rameno někam pryč, ale ta druhá ho přeci jen trefila do levý části zad. Padnul na kolena, rukama před sebou se opíral o zem, ale žil. V tu chvíli jsem si uvědomil, že má asi kvalitní balistickou vestu, ne žádnej molitan, nebo nějakou jinou jakovestu. Asi měl zlomených pár žeber, dost možná vyražený dech, ale žil.
Zamířil jsem mu na hlavu a zmáčknul spoušť – jenže nic!
Zaseknul se mi závěr. Trhnul jsem s ním dozadu, abych vyhodil vzpříčený náboj. Když se mi to konečně povedlo znovu jsem na něj zamířil. Jeho obličej, který ke mně otočil, byl dokonalým terčem.
Znovu jsem zvýšil tlak prstu na spoušť, ale pak jako by mě ho někdo zamrazil.
Z pod přilby se na mě koukalo dítě. Sotva osmnáctiletý, blonďatý ruský dítě. Na tvářích a bradě ještě nemělo ani náznak budoucích vousů, modré oči rozšířené snad bolestí, snad strachem.
Protože v tý vteřině pochopil, že umře, odvrátil ode mě obličej, sklonil ho k zemi a tiše plakal. Z pusy mu kapaly sliny smíchané se slzami a nosními hleny.
Nemohl jsem, prostě jsem snad poprvé nemohl…
Sklonil jsem hlaveň a po asi dvou-třech vteřinách ke mně znova otočil hlavu. Nechápavě se na mě díval, snad si myslel, že si s ním hraju, nechápal, že pořád žije. Pravou rukou jsem pustil pažbu, prsty jsem uvolnil ze spouště a tou rukou jsem na něj několikrát zamával do strany.
„Běž pryč, doprdele, zmiz!!!
Zmizel, vstát asi nemohl, ale po všech čtyřech se odbelhal mezi stromy, až mi zmizel z očí. Netušil jsem, jestli ho nakonec nezastřelí někdo z našich, co byli někde za námi, nevnímal jsem nechápavej pohled parťáka, co na mě zíral. Věděl jsem jenom to, že pro mě v tu chvíli bylo strašně důležitý, že jsem ho nezabil já.
V duchu jsem však řval jako zvíře…
„Putine, ty jeden čubčí hajzle, proč sem k nám posíláš vlastní děti?! Doufám, že shoříš v pekle!“
---------------------------------------------------------------------------
Věděli jsme, že je to v prdeli. Motor sebou jen několikrát zaškubal a zhasnul. Kus před náma najednou vytryskla hlína, tráva a kameny vzhůru, ozval se výbuch a do kabiny zilu zabubnovaly kousky toho všeho, šrapnely naštěstí ne, tak blízko ten výbuch zase nebyl.
Ani jsme se s Artěmem nestihli vzpamatovat a přišel další výbuch. Kabinu nezasáhnul, ale auto začalo hořet. Trefili se nám do nádrže?
První vyskočil Artěm, já se soukal hned za ním, museli jsme Artěmovýma dveřma, u mých už byly plameny. Když jsme byli na zemi, bylo nám asi oběma najednou jasný, že musíme běžet k lesu, co byl asi dvě stě metrů od nás, snad se tam budeme moct někde schovat. Artěm běžel hodně vlevo ode mě, přišlo mi blbý, že běží k lesu vlastně delší cestu, tak jsem běžel rovně a přímo mezi stromy, doběhl jsme na kraj lesa, a najednou jsem si uvědomil, že ten, kdo nás trefil, asi právě v tom lese někde bude.
Prudce jsem zahnul doleva a snažil se dostat na místo, kde mezi stromy už zmizela záda Artěma.
V tu chvíli se stalo něco, čemu jsem vůbec nerozuměl, do zad jako by mně narazilo auto, padnul jsem na zem a nemohl jsem dýchat. Klečel jsem na kolenou levá část zad mě strašně bolela, trochu už jsem dýchat mohl, ale když jsem se nadechnul víc, najednou jako by se mně do těla zabodlo několik nožů. Asi mám přeražený žebra, došlo mi.
A pak jsem se podíval směrem, odkud přišlo to něco, co mě srazilo na zem. Byli tam dva, jeden vzadějc u do nebe trčící hlavně minometu, druhý měl kalašnikova namířenýho přímo na mě. Trhal závěrem, asi se mu ten krám zaseknul, ve vteřině mu ale náboj vylýtnul ze závěru a mně to došlo. Mířil mi přímo do obličeje, umřu. Sklonil jsem hlavu, vůbec nevím, co mě v tu chvíli napadalo. Brečel jsem, vzteky, strachem bolestí.
Nic, nic, nic.
Pomalu jsem otočil zase hlavu na toho s puškou. Už mi nemířil do ksichtu, sklonil hlaveň a pravou rukou mával do strany.
„Běž pryč, doprdele, zmiz!!!
Nechápal jsem, co se děje, ale ruce a nohy jako by dělaly něco za mě. Dál mezi stromy, ještě kousek, dál.
Bolest byla strašná, když jsem padnul břichem na zem, ozvaly se kolem mě další hlasy.
Ani ty hlasy mě nezastřelily, pak už nic nevím, pak až nemocnice.
Zajatej, zafáčovanej ale žiju.
Je to možná divný, ale první, co mě napadlo když jsem zase přišel k sobě, bylo - „Putine, ty jeden čubčí hajzle, proč nás sem posíláš, vlastní děti?! Doufám, že shoříš v pekle!“
. -----------------------------------------
PS: Možná mi to nebudete věřit, ale ta první část, ten pohled ukrajinského vojáka, co mířil a střílel, se mi kompletně, jak jsme ho právě převyprávěl, zdál v první osobě ve snu. Tak živej sen jsem už dlouho neměl a fakt jsem v tom snu byl rád, že jsem nevystřelil. Zdálo se mi to v noci na předvčerejšek, ale dodnes jsem to v hlavě vlastně nezpracoval...
.
