Byl jsem vyzván, abych se obětoval. Nebylo mi nic platné, že jsem nechtěl, že jsem se bál, že jsem věděl, že budu trpět. Prostě jsem musel jít…
Jsou domy, které jsou hezké, kde se cítíte dobře, a jejichž obyvatelé na vás nechystají žádné zrady a léčky. Pak jsou ale ty druhé…
Cítíte zápach smrti, sotva se jim přiblížíte na dohled. Já byl vyzván k přítomnosti v tom ze všech nestrašnějších paláců, jaké si jen lze představit. Už cestou k němu, nesouce sám sebe jako oběť, potkával jsem i další nešťastné, jejichž kroky mířily stejným směrem jako ty mé.
V opačném směru, proti nám, ploužily se mátohy, které už se vracely z té říše zla. Zděšení v jejich očích už vlastně ani nebylo znát, působily už jen naprosto zničeně, vycucaně a vyždímaně, ve své bolesti ducha i těla.
Jejich mlčenlivé utrpení bylo snad ještě horší, než kdyby křičely hrůzou, kdyby z nich vřískal děs budící strach, rozprostřený v tisíci střepech zarytých do kůže jejich bezkrevných obličejů.
Ta nejistota co nás, nově příchozí čeká, ta byla nesnesitelná. Roztřásla mi celé tělo, cítil jsem pařát té hrůzy svírající moje útroby. Chtělo se mi křičet – proč já, proč to musím být já? Co z toho ta příšera, dlící v domě na dohled, má, že zatoužila zrovna po mé oběti?
Ne, nekřičel jsem, ani já, ani nikdo z těch, co kráčeli stejným směrem jako já – k domu na dohled. Neměli jsme sílu, ani odvahu…
Když jsem přišel až těsně k němu, k němu, který se nade mnou tyčil ve své pyšné hrůze, seznal jsem, že podobní nešťastníci jako jsem byl já, přicházejí nejen z mého směru, ale ze všech světových stran, zdálo se, že obluda si nás pozvala nekonečno ke své zrůdné hostině našeho strachu.
Zařadil jsem se tedy do proudu nešťastných a vešel jsem do jeho útrob…
Uvnitř bylo horko, vzduch jako by visel, podobný hnijící krvi, v prostoru nasáklým strachem. Tam uvnitř se nekonečný had nás, obětovaných, rozděloval do temných chodeb, ke schodištím vedoucím do zatracení, do zapomenutí.
Ani jsem si nemusel opakovat, kam mám jít já. Jako žhavým železem jsem měl do mozku vypálené instrukce, kam se mám – musím dostavit. Umytý, čistě oholený, v rukou obětiny, které okoření smrt mojí duše.
Pomalu jsem stoupal po schodišti, jako bych cítil pod nohama potoky krve a kluzkých střev, vyrvaných z útrob mých předchozích souputníků. Dolů proti mně nikdo nešel, jak bych byl v tu chvíli snad i vděčný za podobnou mátohu, zničenou v samém základu svého bytí, jakých jsem potkával v protisměru cestou k domu hrůzy a bolesti.
Nikdo, jen já sám se svým krutým údělem, co nemá odvolání. Jako odsouzenec co si musí sám a dobrovolně nasadit oprátku kolem krku, jako dobytče, co samo musí přijít pod řezníkovu sekyru, vystoupal jsem až úplně nahoru. Další schody nevidět, blížil se okamžik mého zmaru. Kráčel jsem dlouhou chodbou, jako bych neviděl dveře po stranách, do kterých však nebyla určena moje oběť, maje na paměti jen ty jedny určité, kam mě musely dovést moje čím dál pomalejší kroky.
Ze všech stran jsem slyšel zvuky bolesti a nástrojů co ji vyvolávaly. Zdánlivě tiché, však v hrůze jakou jsem pociťoval majíce sílu burácení hromu, ozývalo se klapání prstů o cosi, šustění papírů, jenž jistě byl vyrobený z hadích kůží. Však nebylo mi dopřáno ani toho, abych v uzavřeném svém nitru směl dojít až na konec své cesty. Jedny dveře po straně se najednou rozlétly, v nich netvor, co si ho nelze představit ani v tom nejděsivějším snu, kovovým hlasem kosy přejíždějícím po sekyře času, zaskřípal otázku, zda nemám namířeno k němu. Ani nevím, co jsem tehdy řekl, zda jsem vůbec něco řekl, ale asi ano, protože onen netvor, kterému jsem však nebyl určen, spokojil se, a slizkým skluzem zmizel za jinými dveřmi naproti těm, z nichž do chodby vyrazil.
A potom už jsem najednou stál tam, kde moje kroky končily svou strastiplnou cestu. Nemělo smysl na něco čekat, vlastně už jsem v tu chvíli necítil vůbec nic. Strach, ani šílenství z něho už neměly nade mnou moc. Byl jsem jen já, chodba a dveře před mnou.
Vzal jsem za kliku, jak mě překvapilo, že není rozžhavená – to jediné si z té chvíle pamatuji…
Dveře se pomalu otevřely, i když jsem si nebyl jistý, zda jsem to já, kdo je otevírá, nebo zda už mi jde „můj“ netvor naproti…
Nešel, seděl za stolem, měl na hlavě záplavu rudých vlasů, a na stěně za ním byl obraz, co mi nejvíce připomínal vlčí smečku s vyplazenými jazyky.
Rudá záplava se pozvedla, z pod ní na mě vyšlehly blesky fialových laserů, krvavě rudé rty se ve šklebu rozevřely do podoby rozpáraného břicha, jazyk zmije za tesáky šelmy zatančil tanec smrti, a já věděl, že jsem se opravdu strefil do těch dveří, kam jsem měl…
„Vy budete asi pan Kroupa, že ano?
Kdy se vy lidi naučíte dávat k daňovému přiznání všechny přílohy včas…!“
K článku můžete diskutovat ZDE
