Poslední, co bylo z Juana zapamatovatelné, byly jeho oči - vytřeštěné v nevěřícím úžasu. Amos přemýšlel, jaké to asi je, když vnikne slaná voda do otevřených očí…
Lenya byla středně veliká obchodní loď registrovaná v Singapuru, jakých brázdí světové oceány tisíce. Ne každá z nich ale veze na tak dlouhém, ale zato úzkém prostoru zboží v tak astronomické hodnotě. Ten malý prostor se nacházel pod podlahovým mřížovím strojovny, který byl právě tak veliký, aby se do něho vešlo, v pečlivě zabalených balíčcích, na 600 kg čistého kokainu. Až se bude toto množství, naředěné vším možným svinstvem, prodávat na evropských ulicích, zvýší se jeho cena několikanásobně.
Předáním tohoto horkého zboží skončí pro kolumbijskou část sítě její práce a dále už bude vše v režii evropského podsvětí. Předání se odehraje na otevřeném moři, dost daleko od břehů Portugalska, v mezinárodních vodách.
Směrem od břehu vyrazí rychlý člun, který poveze lidi bratrů Juana a Bartolomeje Sochecových. Tenhle „kšeft“ bude pro oba bratry posledním, ale o tom zatím nemají ani tušení…
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Pokud jde o drogy, a o kokain z Kolumbie obzvláště, existuje jen málo dveří, které se za pomoci svazku dolarových bankovek neotevřou. Ty ze dveří, které dolarům odolávají, krátce po první nabídce navštíví někdo, kdo zkusí poněkud sofistikovanější „metody“, které zajistí jejich průchodnost.
Jen maličké procento dveří však zůstává před narkodolary i nadále pevně zavřených a imunních. Ještě méně dveří dokáže narkodolary využít způsobem proti nim samotným…
Jedny takové dveře vedly do kanceláře Amose Cochandra, policejního úředníka, který si už dávno odsloužil svůj díl ve špíně lisabonských ulic. Úřednickou práci z duše nenáviděl, ale to mu nebránilo, aby si v ní nedokázal najít jistá pozitiva. Měl přístup k řadě informací, které mu pomáhaly hasit žízeň a nenávist k obchodu s drogami.
Kdysi dávno měl mladší sestru, naivní, ale nadějně nadané děvče, které mělo veliké plány do budoucna. Chtěla se stát právničkou, ale osud, její naivita a droga z ní nakonec udělala číslo ve statistice mladých lidí, kteří se ocitli na patologově stole. Ve zprávě o příčině její smrti se psalo o drogové intoxikaci organismu.
Amos nebyl sám, kdo se nesmířil se situací v zapadlých koutech drogami prolezlých měst. Měl tři společníky, muže na správných místech, kteří spolu s ním dokázali, že nejen narkobaroni umí být nelítostní…
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------
Jsou chvíle, kdy jsou i lidé z podsvětí, jakými byli také bratři Sochecové, neopatrní. I oni, lační po moci a penězích, udělali chybu.
Zapomněli totiž na jednu věc – že zákon je na ně sice ve zkorumpovaném světě krátký, ale že na „druhé straně“ existují také lidé, kteří, i když by se to od nich nečekalo, dokáží zákon porušit…
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------
V rybářském člunu bylo šest lidí. Dva byli spoutaní a přes hlavu měli natažené černé neprůhledné kukly.
Dalšími muži na palubě byli policejní úředník Amos Cochandra, soudce Socoro Buarez, bývalý velitel zvláštní policejní jednotky zvané NORO Rodrigo Jimenza a konečně posledním byl Pedro Roginera, lékař, který viděl za svůj život více drogami zničených lidských trosek, než všichni ostatní dohromady.
Člun mířil od portugalského pobřeží a aniž to někdo na jeho palubě tušil, blížil se přibližně do míst, kde nedávno obchodní loď Lenya předala svůj smrtící náklad. Když se jeho motory zastavily, zavládlo ticho, rušené jen hlasem větru. Rodrigo Jimenza stáhl bratrům Juanovi a Bartolomejovi Sochezovým z hlavy neprůhledné kukly. Oba chvíli mžourali do předjitřního šera, ale i nadále mlčeli. Těžko říct, co se jim honilo hlavou, když si uvědomili, že jeden ze čtveřice mužů, kteří jsou s nimi na člunu, je soudce Socoro Buarez.
Ten soudce Socoro Buarez, který byl celá léta na jejich výplatní listině, ten soudce, který jim za jejich peníze poskytoval informace, které pomáhaly jim oběma i jejich organizaci prosperovat. Ten zkorumpovaný soudce, který se s nimi chtěl minulý večer sejít, kterému věřili tak, že za ním do jeho domu odjeli bez obvyklých bodyguardů.
Ten soudce, o kterém netušili, že celé ty dlouhé roky kolem nich stahoval sítě, ten soudce, který využil jejich narkodolary k tomu, že on a jeho společníci měli z čeho financovat spoustu minulých akcí proti narkomafii, které vždy končily „výletem“ do mezinárodních vod sousedících s výsostnými vodami Portugalska…
Ten soudce, který jim předhazoval jejich bývalé společníky, o kterých tvrdil, že před policií mluvili více, než by se slušelo. Společníky, kteří byli v tomto ohledu nevinní, kteří však přesto končili nepěkným způsobem, jakých si dovede podsvětí pro zrádce vymyslet nepřeberně.
Ten soudce, který kdysi miloval jednu dívku, která se chtěla stát právničkou. Dívku, co kdyby nezemřela, ale provdala se za něho, zapříčinila by, že soudce Buarez a policejní úředník Amos Cochandra mohli být švagři…
Nic z toho se bratři Sochecové nikdy nedozvěděli, nebylo jim to vysvětleno ani ve chvíli, kdy jim Rodrigo Jimenza uvazoval k nohám drátěné koše plné těžkého železného šrotu.
Amos Cochandra, ani nikdo z jeho společníků, se zase nedozvěděli, jaké to asi bylo, když Juanovi Sochecovi vnikla slaná mořská voda do jeho hrůzou vytřeštěných očí. Jeho bratr Bartolomej je nechal raději zavřené…
