Je tomu sedmdesát let, co lidstvo (opět…) zjistilo, čeho je schopné. Nejsmutnější je, že není té moci, aby z něčeho podobného vzešlo ponaučení. Koloběh smrti trvá dál…
Viděno pohledem člověka, který se narodil a žije v míru, byla Osvětim a vše, co s tímto slovem souvisí, něco nepředstavitelného. Kdysi jsem se sám nad tím zamyslel, a i já jsem ve své představě z jednoho násilí vyvodil další.
Dnes a denně dochází všude ve světě ke stejně brutálním činům, k jakých docházelo právě za branami koncentračního tábora v Osvětimi, jen už jsme si na to zvykli.
Pološílení radikálové Islámského státu, nebo všelijaké bojůvky afrických kmenů dovádějí denně slovo brutalita do extrémních podob. Připadá mi, jako by s rostoucím počtem lidské populace ve světě přibývalo více šílenců, než normálních lidí. Bohužel budou šílenci vždy oproti normálním lidem ve výhodě, protože nemají takové zábrany a jsou všeho schopní.
Včera, nebo snad předvčírem jsem četl článek o tom, že africká teroristická mašinérie se jménem Boko Haram napadla nějaké město či města, kde vyvraždila stovky a stovky lidí. Kolik jen takových bezejmenných Lidic je denně všude po světě…?
O víkendu jsem v televizi viděl film Colette, natočený podle předlohy Arnošta Lustiga. Příběh mé představivosti o hodně bližší, než to, co se děje někde v Sierra Leone, nebo v Nigérii. Přesto mi po skončení filmu naskočila myšlenka, že podobná zvěrstva se ve světě dějí dál.
Abych se přiznal, neumím tu skutečnost zpracovat, je to něco, co asi nikdy „nedám“…
