Řečeno slovy klasika Járy Cimrmana – nezmizely, neschovaly se, děti, (asi) umřely… Jinak si to neumím vysvětlit. Dříve jsem je za určitých okolností potkával na každém kroku, doslova se mi pletly pod nohama, co jich všude jen bylo
.
Ale dneska ráno, po dešti, za vlahého voňavě jarního vzduchu, jsem potkal za celou ranní procházku se psem jen dvě. Jedna byla taková malá, umorousaná a moc se mi nelíbila. To ta druhá už byla pěknější, kyprých tvarů, narůžovělá jako broskvička, doslova k nakousnutí.
Dříve jsem tyhle holky často balil. Rády se mnou jezdívaly do přírody, hlavně při cestách na ryby byly moje nerozlučné společnice. Pravda, ne vždycky to pro ně dopadlo dobře, s některou jsem se rychle rozloučil. Většinu z nich jsem dokonce normálně zapíchnul.
Já byl vždycky trochu vrah…
Dneska bych si ale asi moc nepíchnul, ještě že jsem musel jet do práce a neměl jsem čas je hledat, balit a vyrazit s nima někam, kde bych je beze svědků pěkně zamordoval.
Dneska bych se asi nahledal, protože nejsou. Dneska bych neměl co napíchnout na háček.
Neměl bych co balit do krabičky s mechem.
Všimli jste si toho taky, nebo se mi to jen zdá, že na chodnících, po dešti - prostě nejsou?
Asi za to může těch několik let sucha.
Žížaly došly, nebo pošly…
.
