Podle toho, co jsem četl včera, asi ano. Píšu „asi“, ale stále doufám, že ne…
Včera v jednom článku o vyjádření ministra obrany, pana Stropnického, stran potřeb armádních záloh proběhla anketa s touto otázkou –„Hlásili byste se do armády v případě ohrožení ČR?“
Otázka jasně položená, na kterou je možné odpovědět jen dvěma slovy. Buď slovem ano, nebo ne. Každý, kdo by měl na tuto otázku odpovědět, měl by si v hlavě před odkliknutím odpovědi probrat vše, co je za toto jednoduchou otázkou ukryto.
Je v ní možnost potřeby bránit své blízké v případě, že naše hranice překročí agresor. Je v ní možnost, že síly například Islámského státu (čistě teoreticky – jde o princip) dosáhnou Evropy a bude reálně hrozit, že naše příbuzné, naše sousedy a naše nejbližší milované bytosti potká osud lidí, kterým jsou v tuto chvíli někde v Sýrii zaživa uřezávány hlavy…
Já vím, drsná, a hlavně nepravděpodobná (doufám) představa.
Přes všechnu nepravděpodobnost je třeba v dnešním světě takové varianty brát na zřetel.
Je třeba myslet i na to, že se Putin definitivně zblázní, a dostane chuť znovu ovládnout východní Evropu. Je třeba myslet na to, že se zblázní v Bruselu nebo ve Washingtonu, a vyhlásí válku Putinovi oni. A pak se může stát, že budou v naší zemi ohrožené naše domovy, a je úplně jedno, kdo tomu zadá příčinu.
Otázka jasně padla – šli byste bojovat v naší armádě za ochranu svého národa?
A víte, jak si procentuálně vedl v této jednoduché (a podle mě jasné) otázce český čtenář?
Něco kolem 34,1 % by šlo bojovat za své blízké, a když nepočítám 2,1% respondentů, kteří odpověděli variantou, že „neví“ tak plných 63,8%, slovy ŠEDESÁT TŘI CELÝCH OSM PROCENTobčanů naší vlasti by ani v případě PŘÍMÉHO OHROŽENÍ NAŠEHO STÁTU nešli a nevzali dobrovolně do ruky zbraň k jeho obraně!
Nechápu to, je to pro mě osobně něco tak neskutečně zbabělého, podlého, že pro to ani nenacházím výraz, určitě ne slušný. Neumím si představit myšlení oněch 63%procent spoluobčanů, kteří odpovídali, kteří by asi spoléhali na to, že tu horkou kaši za ně vylíže někdo jiný, někdo statečnější, obětavější. Nebo by se prostě vzdali, a doufali… v co vlastně?
Ve slitování nepřítele?
Je mi mdlo z toho, jak moc si nezasloužíme vlastní svobodu.
