Zkusme se na chvíli zamyslet, a říkat si -,,...co kdyby...?" Dejme tomu, že se píše rok 1977, a já mám ve státě prakticky neomezenou moc. Ovládám lidské osudy, občané téhle země jsou jen pěšáci na šachovnici mých intrik. Jsem za to dobře placený, baví mě to, dává mně to pocit moci a vlastní důležitosti…
...kdy, když ne tehdy...? ...kdo, když ne "ONI"...?
Ti, kterým se zodpovídám ze svého jednání, po mně chtějí jasné výsledky. Je tedy žádoucí, abych věděl vše o každém, abych měl představu pokud možno o jakékoliv možnosti odporu proti státnímu zřízení, jehož jsem mečem a štítem…
Podle zpravodajských informací je jasné, že v „mém rajonu“ jsou lidé, kteří mají odvahu a potenciál narušit potřebný „klid“ mezi občanskými masami. Mám kusé informace o jejich činnosti, ale pořád cítím, že to není ono, že je můj úřad za nimi stále o krůček pozadu. Vezmu tedy rozum do hrsti, vždyť intriky, dezinformace, a různé „maskyrovky“ jsou mým denním chlebem. Svou práci přeci ovládám skvěle, mám tedy na to, abych takový problém vyřešil…
To, co vymyslím, má v sobě obrovský potenciál, v tu chvíli ještě ani vzdáleně netuším, co všechno díky tak jednoduchému tahu v budoucnu získám. Tedy nejen já, ale všichni, jež svým jednáním a samotnou existencí představuji.
Vezmu několik pěšců, co jsou v mém ,,žoldu", kteří udělají přesně to, co po nich budu chtít. Založí jisté občanské uskupení, shromáždí okolo sebe to nejradikálnější jádro opozičního odporu, jaké v zemi je. Identita lidí z takové skupiny obyvatel je mi samozřejmě známa, ale až dosud jsem se mohl jen dohadovat, co všechno mají, či nemají za lubem. O některých z nich vím, že mají úzké vazby na jisté zahraniční organizace, na skupiny emigrantů ať už po západní Evropě, tak i za oceánem. Někteří z nich možná ani netuší, že na ně mají vliv zpravodajské služby hostitelských zemí, například CIA, jejíž dlouhé prsty sahají prakticky po celé západní Evropě. Pomalu, ale jistě se mi daří seskupit ty nejdůležitější lidi z domácí opozice do jednoho chumlu. Samozřejmě, že celá záležitost má požehnání z Moskvy, jejíž KGB zdatně vypomáhá prostředky, které v takové operaci mohou mít význam.
A povedlo se – krásně a přesně podle plánu, se mi podařilo seskupit opozici do mnou kontrolovaného tvaru. Samozřejmě, že většina z oněch disidentů nemá ani tušení, že je někdo z jejich řad pod „mým velením“. Netuší, že díky mnou nastrčeným lidem mám přesné informace o všem, co se v disentu šustne. Ta skupina sepíše jisté prohlášení, v němž se jednoznačně staví do role odpůrců režimu. Požadují v něm různé údajné prodemokratické myšlenky, svobody, a opatření, která jsou absolutně v rozporu se vším, co já a státní zřízení, kterému sloužím, představujeme. Každý v oné skupině se stane signatářem této listiny.
V západním zahraničí zavládla radost nad odvahou opozičních rebelů. Do naší země se začnou přemisťovat finanční prostředky na protistátní činnost a na podporu rodin lidí perzekuovaných režimem v souvislosti s projevem revolty.
Samozřejmě, že tyto signatáře musím pod záštitou státu perzekuovat, je potřeba v nich živit pocit mučednictví, přikládat pod oheň jejich odporu, protože jen tak je lze udržovat v potřebě být organizovaní ve skupině. K jejich vlastní škodě si ale neuvědomují, že je jistým stupněm strachu širších mas obyvatel záměrně udržuji v podstatě v izolaci…
Výsledek je ohromující, a daleko převyšuje očekávání. Struktura akce je mnohem propracovanější, a nese mnohem větší výsledky, než jakákoliv předešlá provokace, nebo pokus získat kontrolu nad disentem.
Čas běží, a i když se to v současné situaci možná nezdá, ani zdaleka nehraje proti mně, a proti lidem, kterým sloužím. Samozřejmě, že taktika operace se vyvíjí, je třeba do perzekucí zahrnout i některé mnou nastrčené figury ze skupiny, aby se posílila jejich důvěryhodnost v rámci celé opozice, v celé zemi. Vlastně to vůbec není těžké, dochází dokonce k tomu, že některé z takto využitých osob získávají aureolu absolutní velikosti a důležitosti v „boji za svobodu“. Legitimita celé organizace díky takovým opatřením zdánlivě vzrůstá, což přispívá k tomu, že nikdo ani nepomyslí na skutečný základ a význam celé akce.
Mně, i lidem pod nimiž sloužím, je čím dál více jasnější, že situace ve státě, s dosavadním zřízením, je neudržitelná. Po celé východní Evropě se doktrína komunismu hroutí jako domeček z karet. Moskva už nemá absolutně žádný vliv na budoucí vývoj, Sovětský svaz je doslova vykrvácen Reaganovým nápadem „Hvězdných válek“. Na sovětské poměry „mladý“ Gorbačov svou myšlenkou Perestrojky rozpad kdysi pevného východoevropského bloku jen přiživuje. Nevyhnutelné se prostě blíží, a já, s lidmi, kteří stojí za mnou, z toho musíme vyvodit jednoznačné závěry. A právě v tuto chvíli se před námi otevírají další, dosud netušené možnosti námi organizované opozice v zemi. Mezi obyvatelstvem narůstá napětí, které je v rozumné míře přiživováno. Je tak snadné vmanipulovat davy přesně tam, kde je chcete mít.
Stačí k tomu ve správnou chvíli použít adekvátní množství státní „zvůle“, agrese státního aparátu, aby se přes námi kontrolovanou opoziční skupinu rozjelo přesně to, k čemu by tak jako tak dříve či později došlo. V námi zvoleném čase, a námi umožněnými prostředky, však máme možnost mít nad situací kontrolu.
Kontrola, to je přeci to, o co nám šlo od samého začátku…
Stačí tak málo, pár zmlácených lidí, nic není snadnějšího než použít horké studentské hlavy pro roli užitečných idiotů. Ve státě to rázem vře, ledakomu by situace mohla připadat jako hektická a nepřehledná…
V této době je přesně nejvyšší čas provést „úklid“ jisté dokumentace, která by v budoucnu mohla prokázat spojení mezi mou organizací, a nasazenými lidmi do opozice, kteří se za dobu svého působení tam stali doslova vedoucími špičkami.
Když je dílo dokonáno, nic nebrání předem vybrané lidi, s tak potřebnou aureolou bojovníků za svobodu, postavit na tribuny před dav, a nechat národ, aby je poponesl na ramenou dále do dějin...
Jejich možnosti jsou v nastalé situaci obrovské. Mohou z nich být ministři obrany, vnitra, nebo zahraničí „nové“ republiky. Mohou z nich být prezidenti, hlavy bank a dalších klíčových státních úřadů.
Tito lidé mají podporu ze Západu, což jim v té době dodává ještě větší punc důvěryhodnosti.
Důležité je, aby se všechno nezvrhlo do krvavé revoluce. K tomu poslouží jedna jediná věta, pronesená na správném místě, ve správnou chvíli – „…nejsme jako ONI“…
A tím dochází k tomu, že já, eStéBák, a lidi kterým jsem vždy sloužil, zase máme kontrolu nad vším, co se v novém státě děje. Nastává doba hojnosti, o které se nám ani nesnilo. Přichází doba privatizace, doba restitucí, doba přelévání obrovských finančních částek, při čemž hrají klíčovou roli správné informace.
A ty já mám. Činnosti, jako jejich shromažďování, třídění, a následná analýza, přeci odjakživa patřily k mé každodenní práci.
Čas jde dál…
Jsem eStéBák, a nejsem blbej. Ten čas pracuje stále pro mě, pořád mám absolutní kontrolu nad vším, co se v téhle zemi šustne. Dělám svou práci přeci tak dlouho, a dělám ji dobře.
Věřili byste tomu…?
