Ano, jsem jiný, než někdo jiný a to už prosím pěkně od mala. Sám to na sobě pozoruju a ani si neumíte představit, jakou fušku mi dá, neustále to zdůrazňovat těm, kteří to neumějí vidět…
.
Už jako malý kluk jsem byl pěkné kvítko. Nosil jsem domů mrtvé myši, a pokud si vzpomínám, taky jsem několika mouchám utrhnul křídla. Protože jsem ale byl jiný, než můj bratranec, tak on byl tím, kdo chodil rodičům žalovat, že jsem jiný.
Jednou, když už hranice mojí jiné trpělivosti s jeho jinou povahou, než mám já, přetekla, tak jsem po něm šlehnul ohryzkem z jablka, celého jablka mně bylo na tuto akci líto, co kdyby ho pak snědl a chutnalo by mu…?
Dalo by se říci, že od té doby, od okamžiku přistání oblemcaného ohryzku z nějaké té Renety ve vlasech mého jiného bratrance, se dá datovat naše společná averze, proto se už nějakých čtyřicet pět let nemáme rádi.
Myslím, že to chápete, a pokud ne, musíte vzít samozřejmě ohled na to, že jsem jiný, než jste Vy ostatní!
Pak přišla puberta. Abych se přiznal, se mnou šili čerti už od nějakých devíti let. Chtěl bych říci, že jsem svůj první sex měl až někdy v patnácti letech, ale to bych lhal. Bylo to mnohem, mnohem dřív, asi tak ve čtrnácti a tři čtvrtě. Tehdy byla u nás naštěstí teta jedné mojí sestřenice, která byla sice o nějakých čtyřicet let starší, ale mně se to s ní líbilo. Nebyla už žádná krasavice, byla to taková tmavovlasá vlasatá rockerka, na bradě měla pihu, jednu nohu měla kratší, levou, ale byla na mě moc něžná a mně se líbila každá minuta, po kterou jsem bloudil v záhybech jejího těla.
Když jsem pak měl svou opravdovou první lásku, někdy na učilišti, tak ta si myslela, že jsem ještě panic, ale Vy už víte, že jsem nebyl. Jsem přeci jiný, vždycky jsem byl jiný!!!
Někdy na učňáku jsem se dal na sport. V našem dorosteneckém družstvu akvabeláků nás bylo šest. Bohužel byl jedním i můj neoblíbený bratranec. Topil jsem ho, kde jsem mohl, ale na opravdové potopení si musel počkat až do dneška, kdy sepisuju pro budoucí generace tuto mou zpověď.
Tehdy nastalo pro mě opravdové peklo, náš trenér, Václav Břečka, mně jednou při tréningu řekl, že jsem tlustý, jako bečka a že tím, jak mě moje špeky nadnášejí nad hladinu, a tím se nemohu absolutně potopit, kazím umělecký dojem ze snahy ostatních hochů – akvabeláků. Problém to byl, to je fakt, trenér nechtěl za boha vzít v potaz, že jsem jiný a pořád na mě řval, kdy už se potopím, protože vyčnívajíce nad hladinu, vypadal jsem spíše jako v lepším případě rozhodčí, v případě horším jako výstražná bójka.
Vrcholem všeho bylo, když mi jednou spláchnul do záchoda můj oblíbený chléb s máslem a celým vepřovým kolenem (z kýty…). Nejen, že jsem měl po zbytek tréningu hlad, ale navíc se ten hajzl tím kolenem ucpal, a kdo myslíte, že ho měl za trest čistit…?
Od té doby jsem měl strašnou smůlu na lidi. Nejen že se mně přihodila taková hrozná věc, že jsem přestal mít rád vepřová kolena všech velikostí a z kteréhokoliv místa prasečího těla, ale navíc jsem se vlastně až do dneška setkával jen s lidmi, kteří byli jiní, než jsem já, byli na mě zlí, vylučovali mě z kolektivu a nechtěli se mnou kamarádit.
Co jsem měl z toho, že po skončení konzumace vepřových kolen jsem zhubnul tak, že jsem se nejen uměl potápět, ale ještě k tomu jsem dokázal pod vodou vydržet někdy i do té doby, než skončily závody a všichni už byli někde v šatnách.
I když jsem mezi tím dospěl (tělesně, mentálně to ještě bude chvíli trvat, to víte, jsem přeci jiný…) a dostal jsem se do národní reprezentace, za kterou jsem pro naši zem získal nejednu stříbrnou medaili, kterou jsem obdržel jen já osobně, i když závodím v kolektivním sportu, to víte, jsem jiný… i tak jsem ani v tak vrcholném nasazení nenašel mezi spoluakvabeláky žádného kamaráda. Jednu si dokonce ti mizerové sedli po tréninku při relaxaci do vířivky tak, abych se mezi ně schválně nevešel.
Ale v mém životě byly i humorné okamžiky, to když jsem třeba na obdiv Jardy Jágra, který choval k mé výdrži pod hladinou, zareagoval tak, že jsem přilepil své hod-božové plavky na čtvrtku papíru a poslal jsem mu je.
To vám byla řachanda, to jsme se nasmáli, tedy já se nasmál, nevím, jestli i Jarda, já si pak zpětně uvědomil, že jsem tam ty plavky přilípnul nevyprané…
Naštěstí se jednoho dne stalo, že jsem potkal svou ženu. Nebýt jí, asi bych tu dnes určitě možná nebyl. Zachránila mě tím, že je veganka. To znamená, že měla od začátku plné pochopení k mé averzi vůči vepřovým kolenům. Sama mi dokázala vlít novou sílu do žil, když za mnou stála vždy, když jsem to potřeboval, třeba když jsem se přiblížil k výkladní skříni řeznictví a sotva jsem se zadíval na vepřová kolena, už jsem slyšel za sebou její hlas –„… kdo pak to bude dnes večer doma čistit záchod…?!“
Byla to právě ona, kdo mi jako první člověk uvěřil, že jsem jiný, silný, odhodlaný a dokonce onehdá řekla, že ve mně vidí něco jako národní poklad, který dojde uznání až později a že ona se cítí být tou, kdo musí takový skvost pro náš národ a pro budoucí generace ochraňovat.
A byla to hlavně ona, kdo mi vysvětlil, že mám s akvabelingem seknout, protože prostě neumím plavat! To byl totiž ten pravý důvod, proč jsem po zhubnutí vydržel tak dlouho pod vodou (dokud jsem chůzí po dně nenašel žebřík z bazénu, v čemž jsem se stal postupem času přeborníkem).
Konečně jsem také díky ní přišel na to, proč mě ve vodě tak strašně bolí lýtka, bylo to nedostatkem kyslíku v krevním oběhu, zapříčiněném mým topením se.
No a to bude asi tak vše. Doufám, že se vám bude moje povídání líbit, vězte totiž, že vše, o čem jsem dnes psal, rozeberu obsáhleji ve své nové knize, kterou jsem pracovně nazval – „Jiný Vláďa Kroupa“.
Mějte se mocinky krásně a doufám, že moje zpověď pomohla některým z vás odhalit vaše problémy s averzí vůči vepřovému a také že pomohla uvědomit si mým bývalým kolegům akvabelákům, trenérům a vlastně všem, se kterými jsem se kdy v životě setkal, že jsou to hlupáci a sráčové, protože nepochopili, že já jsem prostě JINÝ!!!
.
