Byl to docela obyčejnej chlápek, něco po padesátce, někdo by řekl, že to byla obyčejná dělnická ,,lopata". Zachránil mi kdysi život...
Kalící pece. Toto však nejsou Aicheliny, ale Ipseny. Na první pohled jsou si podobné.p. Svoboda
Jmenoval se Josef Augusta a já vlastně ani nevím, jestli ještě žije, nebo ne. Kdysi dávno, jsem s ním, respektive ,,pod ním", protože to byl šéf údržby, dělal na údržbě v kalírně, ve vysočanské Pragovce. Údržbařina mě nikdy nebavila a tak jsem se hned po vojně nechal přeřadit přímo k pecím, jako obsluha kalících pecí - kalič. Tehdy jsem byl mladej a hloupej a tak jsem nějak nechápal, respektive mně nebylo divný, že zaškolení na takovou pozici, bylo ve světle toho, o jak náročnou práci šlo, docela směšné.
Dělali jsme ve dvou, jeden ,,nakladač" a jeden kalič. Nakladač připravoval materiál (ocelové hřídele, ozubená kolečka do převodovek atd.) do takzvaných přípravků a kalič je potom zakládal do pecí a obsluhoval spoustu hejblátek, kohoutů a budíků s tím, že když bude mít kliku, tak se nic nestane a nevyhodí půl Vysočan do vzduchu.
No a přesně to se mně jednou málem povedlo. Bylo to asi měsíc před ,,Sametovou revolucí", všichni jsme tehdy ještě byli „soudruzi" a taky to podle toho vypadalo...
Měl jsem za sebou pár měsíců jako nakladač a povýšil jsem na kaliče. Dostal jsem k ruce kluka, jmenoval se Čumpelík, který mně měl dělat nakladače. Jenže s ním byla ta potíž, že byl víc nalitej než střízlivej a jednou, když měl zase nakoupíno, vypadnul z okna na prosecké ubytovně a snad si zlámal nohu nebo co. Na noční nepřišel a já byl vlastně rád, protože to znamenalo, že když si budu sám nakládat a dělat i svou práci, budu mít směnu placenou jako přesčas a dvojnásobek platu mě nemine. To bylo samozřejmě proti zásadám bezpečnosti práce, kalírna byla rizikovým pracovištěm, ale jak jsem už věděl, podobná praxe nikoho nepřekvapovala. Dnes by asi za něco podobnýho někdo dostal výpověď, ani by nestačil mrknout okem.
Ta noční tehdy ale nezačala dobře. Chlap, kterej měl ranní směnu, nějakej Venca S. tam nebyl na ,,předávačku" a jeho nakladač, což byl jeho švagr, se prostě osprchoval a zmizel. Musel jsem si pro Vaška dojít do hospody ,,U Kolářů", která byla nedaleko vrátnice a kde se pravidelně ožírala půlka fabriky. Venca, nalitej jako žok, mi sotva srozumitelnou řečí, u pultu před pípou ,,předal" směnu, řekl mi co a jak a poslal mě do prdele, protože chtěl pít dál. Já byl tehdy dvacetiletej kluk a tak jsem srazil kufry a mazal zpátky k pecím.
Tu noc jsem tam byl na všechno sám a začal jsem dělat chyby, zapomínal jsem na kontrolu některých důležitých věcí a málem mě to stálo nad ránem krk. A nejen mě...
Měl jsem tehdy pod palcem pět kalících pecí. Dva Sfeaty, tři Aicheliny, dvě odmašťovačky a dvě popouštěcí pece. Kalírna sama o sobě vypadala jako kopie pekla. Na zemi vrstva ušlapaného oleje s prachem, smrad a kouř a z pod vrat pecí šlehaly plameny. Vedro k zbláznění a šero, jen ty plameny a světla budíků na kontrolních, ovládacích panelech svítily jako bludičky.
,,Dvojka" Aichelin byl tenkrát čerstvě po generální opravě a já měl tu noc být první, kdo ho vytopí na potřebnou teplotu a založí do něho první vsázku. Venca ho začal vytápět a zároveň zvýšil teplotu kalícího oleje. To proto, protože olejová náplň byla po generálce zbrusu nová a v ,,tancích", ve kterých se olej skladuje, se stane, že se vysráží určité procento vody jako kondenzační odpar ze vzduchové kapsy a může se stát, že ta voda nakape do oleje.
Stručně řečeno, zkuste si při smažení řízků cáknout na pánev horkého oleje trochu vody - nebudete stačit utíkat, jak to začne prskat a to tam toho oleje máte tak čtvrt litru.
No, a teď si představte, že v lázni kalící pece je toho oleje několik tisíc litrů...
Nikdo mně neřekl, jak dlouho a na jakou teplotu je třeba olej zahřívat a „vyvářet" z něho vysráženou vodu, ani kolik té pitomé vody tam může být. Nikdo mně neřekl, co se může stát, když založím do pece moc brzy a skoro tunový přípravek složený z ozubených kol, rozžhavený na 840 stupňů, vlítne do oleje, který ještě stále obsahuje vodu...
Já měl jen v plánu na noční napsáno -„...dvojka Aichelin vyvařit a vytopit, založit detail č. 82 na program č.2 (Cementace s kalením). Venca řekl jen-„ drž se plánu vole..." a já se ho držel.
Někdy o půlnoci jsem u „dvojky" vypnul topení oleje, založil jsem do ní koš plný ozubených kol (detail č.82), nastavil jsem na ovladači program č. 2, na registru nastavil cementační teplotu na 920 stupňů a kalící teplotu na 840 stupňů. Po vytopení pece na bezpečnou teplotu (něco přes 810 stupňů C) jsem si nastavil a zkontroloval průtok plynu do pece, prověřil stoupání teploty k nastaveným parametrům a řekl jsem si - „...děj se vůle Boží..."
A Bůh se šel asi někam schovat...
------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Dělali jsme tehdy u pecí od šesti od večera do osmi do rána. Na šestou ranní se začali scházet lidi ve vedlejší hale, kde byla nástrojárna a taky chlapi z údržby už pomalu, jeden po druhém, přicházeli ze šaten na dílny.
Pan Augusta se objevil v kalírně, aby se zeptal, jestli mašiny šlapou tak, jak mají, právě ve chvíli, kdy mně zvuk sirény oznamoval, že vsázka ve „dvojce" Aichelinu přejíždí ze zadního, topného prostoru skrze střední vrata pece na kalící výtah do předkomory. Když tam koš přejel, siréna se vypnula, výtah klesl s tunou železa, rozžhaveného na 840 stupňů, do kalící lázně a spustil se zvonek, který oznamoval, že vsázka v pořádku klesla až na ,,koncák" na dně nádrže s olejem...
Tehdy jsem zvonek slyšel asi jen pět vteřin a potom TO přišlo...
ŠUVVUP!!!
Ten hnusnej zvuk nikdy nezapomenu. Z nitra pece se ozvalo neskutečné hučení, z každého bezpečnostního průduchu se vyvalil proud snad páry, snad kouře. A potom se objevily plameny. Nikdy bych nevěřil, že ocelová konstrukce pece může mít tolik možností, odkud se z ní mohou vyvalit plameny.
Zůstal jsem stát jako přikovanej a říkal jsem si -„tak takhle vypadá konec...!?"
A právě tehdy se Bůh rozhodl zase ukázat a měl podobu pana Augusty.
„Co máš v dalších pecích?!", řval na mě, aby přehlušil ten strašnej hukot plamenů. „Dusík, musíme pustit a zkontrolovat všude dusík!!! Co máš v těch dalších troubách?!"
Chvilku mně trvalo, než jsem mu porozuměl.
„Jednička, dvojka Sfeat, hřídele v oleji, jednička Aichelin prázdná, odplyněná, trojka mi leze na teplotu pod směšovací baterií...", povedlo se mi srovnat si v hlavě v jaké peci co mám a v jakém je to stádiu.
,,Fajn, Sfeaty a jedničku Aichelin neřeš, trojku Aichelin vypni směšovačku a naper tam dusík. Teplotu na 750 bez zvyšování!!! Čpavek máš vypnutej?"
„Jo, nitrocementaci jsem jel na jedničce a lahve jsou zavřený..."
„Dobře, za tou dvojkou máš dusík v pořádku?"
A tehdy ve mně hrklo. Já jsem si vůbec na začátku směny nezkontroloval, jestli je po té generální opravě Aichelinu č.2, správně připojená k směšovací baterii dvojice tlakových lahví s dusíkem. To měla být právě pojistka v případě nějakého průseru a ze kterých se měl do pece dostat dusík, aby případně pomohl pokrýt hladinu hořícího oleje svojí inertní vrstvou.
„Pane Augusta, já...já nevím. Já jsem na to asi zapomněl..."
„Ty jsi vůl, to snad není ani možný!!! Jdi se na to mrknout, já jdu odčerpávat olej. Jestli tam ten dusík nejde, tak jsme v hajzlu. Takže mrkni na ty průtokoměry, ale i když tam půjde, mazej k telefonu a volej hasiče!"
Chtělo se mi brečet. Plovák v průtokoměru seděl beznadějně na spodní straně a bylo jasné, že do pece nejde ani kapka dusíku. Jen pro formu jsem mrknul dozadu za pec a jasně jsem viděl, jak tam sice stojí dvojice tlakových lahví se zeleným pruhem a označením N, ale přípojky, kterými měly být propojené ventily s potrubím směšovací baterie vysely jednoznačně volné a nezapojené. Rozeběhl jsem se směrem k boudě, kde měli svou „zašívánu" nástrojaři a kde jsem věděl, že je telefon. Tehdy ještě samozřejmě něco jako mobil neexistovalo a k telefonu na stole v kalírně to bylo v tu chvíli dál. Zvednul jsem hlavu a totálně ohlušelý hukotem hořících tisíců litrů oleje jsem viděl, jak se objevují puchýřky na zelené barvě boku pece. Jak se nafukují, praskají a jejich okraje začínají černat. A pak jsem si také všiml toho, jak se roztéká elektrické vedení všude na peci. Jednotlivé koncové a tlakové spínače ztrácely své pupeční šňůry a já jsem si uvědomil, že jsem u té pece zatím nevypnul hlavní vypínač proudu. Telefon musel počkat, pan Augusta si to asi taky neuvědomil a bylo z něj vidět jen záda a ramena, jak byl celý vlezlý v montážní šachtě u boku pece, kde se pral s ventilem, kterým se dal odpustit spodem olej z pece do podzemních zásobních tanků. Olej totiž hoří na hladině a pokud ho začnete od spodu odpouštět, zbude ho ke shoření míň a škoda je tak menší. V tancích navíc není vzduch a tak nehrozí, že bude olej hořet dál.
Až mnohem později jsem si uvědomil, že zřejmě velkou část toho hukotu měl na svědomí právě vzduch, který pec nasávala v důsledku hoření do sebe.
Přeskočil jsem šachtu, kde právě pan Augusta povolil ventil a zabránil tak nejhoršímu. Doběhl jsem k registrační skříni a jedním tahem jsem vypnul přívod elektriky k peci. Byla klika, že nás to zatím nikoho nezabilo, to jsem měl udělat jako jednu z prvních věcí, ale vlastně, když na to tak vzpomínám, tak se tohle všechno, co Vám vyprávím, událo během necelých dvou minut. A už jsem utíkal k telefonu. V hale se začali objevovat první zvědavci, ale jak viděli co se děje, každý, kdo měl všech pět po hromadě, utíkal pryč, co nejdál od baráku.
Ani vlastně nevím, co jsem tenkrát do toho telefonu řval. Faktem ale je, že během dalších dvou minut se v kalírně objevili první kluci od závodních hasičů a začali roztáčet kotouče hadic. Trochu jsem se vzpamatoval a běžel jsem k chlapovi, co je měl podle všeho na povel. Vyblekotal jsem, co se stalo, že je ,,tam někde" ještě pan Augusta a on mě řekl, že se mám držet u něho, kdyby potřeboval vědět něco, co bych měl vědět a co by on vědět o kalírně nemusel.
Během minuty bylo v kalírně po pás husté hasící pěny, Aichelin č.2 pod ní doslova zmizel...
Byl to průser jako hrom. Já měl dvojité štěstí. Jednak ve chvíli, kdy to „houklo" byl pan Augusta jen pár kroků daleko a jednak se při vyšetřování celé té srandy přišlo na to, že ten nový olej, který byl přečerpán po generálce do pece, byl skladovaný v tankách, které nějaký blbec z dodavatelského podniku vymýval vodou a nějakým saponátem a nezkontroloval, že v těch nádobách té vody zbylo o dost víc, než mělo. Když potom do těch nádrží načerpali olej, už to nikdo nepoznal a já, když jsem před půlnocí přestal ten olej vyvářet, jsem nemohl vědět, že aby byl „čistý", musel bych ho vyvářet ještě tak nejméně 24 hodin.
Jak jsem řekl, bylo to těsně před „Sametem" a šlendrián byl tehdy prostě všude. Tehdy se sešlo několik faktorů, tak, jak to většinou u nehod bývá. Kolega Venca se ožral a vlastně nedošlo k řádnému předání směny. Já jsem nezkontroloval lahve s dusíkem a tak jsem nepřišel na to, že nejsou po opravě napojené k peci. Tehdy jsme nedělali bezpečnostní ,,proplach" dusíkem před vpuštěním plynu a tak jsem na to, že nemám dusík nepřišel. Moji nadřízení mi svěřili zařízení, na kterém jsem prostě ještě při nejlepší vůli pracovat neměl a moje proškolení bylo z říše pohádek. Někde, někdo nechal v nádržích víc vody než bylo zdrávo a nějaké laboratorní testy, tak, jak se to v chemicko-tepelném průmyslu dělá dnes, se tehdy také ještě nenosily. Dnes by se bez kontrolního odběru a analýzy na přítomnost vody v oleji vůbec nesmělo do pece založit.
Jak jsem napsal na začátku, nevím, jestli ještě pan Augusta žije nebo ne. Je to už dvacet let a jemu tehdy bylo něco přes padesát. Byl to dělník, nad kterým by dnes možná někdo ohrnul nos. Byl to obyčejnej chlap, ale byl to frajer a u mě jím vždycky bude.
Díky pane Augusta, bez Vás bych tu už možná ani nebyl!!!
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Doplněno po zveřejnění - Tento ,,příběh" je čistou pravdou. Nevymyslel jsem si ani písmenko. Kdo pracoval na podzim roku 1989 v hale č.(tuším) 18, v Pragovce ve Vysočanech a znal Josefa Augustu, Zdeňka Bartese, Zdeňka Koděru atd, tak ví, že je všechno pravda.
V.Kroupa
