Tak si jedu autobusem směr letecká základna Kbely, do zadku mě kupodivu hřeje topení, a říkám si, jak je ten svět i takhle po ránu fajn…
.
A pak TO přišlo, respektive přistoupilo. Mělo to svrchník podle nejnovější módy, pod ním běloskvoucí košili s kravatou jistě z prvotřídního hedvábí, ze které čouhal hladce oholený krk, rudý od ranního mrazu. Šála nikde, čepice nikde, asi porucha auta a z nouze ctnost použitím MHD.
Jedno ale bylo – mobilní telefon, s nakousnutým jablkem na zadní straně. Sedlo si to přede mě a jalo se to používat tu stříbřitou hračku z bájí moderní technologie.
No, používat…
Ono to zřejmě dostalo pocit, že to sedí ve své kanceláři, prosklené jako akvárium, se stolem ne nepodobným palubě letadlové lodě a s odpadkovým košem ve tvaru ryby s otevřenou tlamajznou. A začalo to po telefonu menežovat, když ne celý svět, tak přilehlý vesmír určitě.
Zřejmě to bylo nahluchlé, protože jak známo, nahluchlí lidé mají tendenci do všeho a na všechny spíše křičet, než mluvit. A tak jsme se celý autobus a dost možná ještě dvě – tři auta včetně náklaďáku, co jely za námi v závěsu, dozvěděli, koho má nějaká Petruška okamžitě kontaktovat a zjistit, jestli už padlo rozhodnutí stran té zakázky pro FA-BéDéEr (čert ví, co to bylo zač), dále se chvíli mluvilo anglicky s někým jiným, než byla Petruška a ve finále jsme byli svědky, když ne vyhazovu ze zaměstnání, tak alespoň slušného pojebu nějakého Františka. Jeden by nevěřil, že se v dnešní době už dá chodit na kobereček i do telefonu s jablkem…
Bylo mi Františka líto, ale hlavně jsem měl plné zuby toho nadčlověka, co řval do jablka, jako by někoho v okruhu šedesáti metrů zajímaly problémy jeho práce se týkající. Naklonil jsem se dopředu a začal jsem slušně nahlas vyluzovat asi takovéto zvuky, jen maličký kousek od ucha, u kterého nebylo to zpola sežrané jablko…
„Bůůů, muhela, onaoana ona, profomtoakomelafič, dujááákujáá, poletokomopkemaresa…!“ a do toho jsem tleskal rukama do rytmu melodie od ZZ topáků, která se mi linula v hlavě.
Více jsem toho do svatého ucha zakřičet nemusel, ani tleskavých taktů kytary, podobné motorové pile fousáčů z Texasu, už nebylo třeba. Ucho se na mě otočilo a do telefonu zařvalo – „Moment, Františku, já vás neslyším, tady nějaký debil něco vyřvává…“
A v tom se odkudsi zezadu autobusu ozvalo ženským altem – „Jedinej debil, kterej tady něco pořád vyřvává, jsi ty, ty moulo!“
Tak jsem narovnal záda, opřel jsem si je zpět o opěradlo mého sedadla a sledoval, jak rudý krk fialoví. Na příští zastávce TO vystoupilo a nutno podotknout, že už to bylo potichu.
Aha, řekl jsem si, takhle se na ně musí…
Sedadlo hřálo, autobus vrněl a nikde v dohledu, a hlavně v doslechu, žádné jablko, ani to nakousnuté.
No, není ten svět i takhle po ránu fajn…?
